Jana (54): Se sestrou jsme se staraly o stárnoucí matku. Za mými zády mě ale sprostě podvedla a já přišla o vše

Po tátově smrti se naše máma stáhla do sebe. Nikam nechodila, zůstávala doma a pomalu strádala na těle a zdálo se že i na duši. Dohodly jsme se se sestrou, že se u ní budeme střídat a starat se o ni. Já jí chodila domů uklízet a chystat jídlo, sestra s ní chodila k doktorům a na další pochůzky.

Mohlo by Vás zajímat:

Zora (31): Přítel na mě po rozchodu ušil pěknou boudu. Čtvrt roku jsem se o něj starala, než vyšla najevo pravda

Máma mě přestala poznávat

Když mi máma jednoho dne neotevírala dveře, bylo mi to trochu divné. Ale že bych si hned myslela něco vážného? To ne. Vždycky byla trochu roztržitá. Když jsem se konečně dostala dovnitř, seděla na gauči, koukala do zdi a nevypadala překvapeně, že mě vidí. Ani potěšeně. Vlastně vůbec nijak. A pak se mě zeptala: „Kdo jste? Co tady děláte?“

Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Máma měla vždycky zvláštní smysl pro humor. Ale tohle nebyl vtip. Ani špatný. Byla vážná a dívala se na mě, jako bych byla cizí a v jejím obličeji se začala projevovat panika. Taková ta chvíle, kdy cítíš, jak se ti všechno v těle na vteřinu zastaví, i když stojíš a dýcháš dál.

Okamžitě jsem volala sestře. Odpověděla mi úplně klidně. „To není poprvé. Už před rokem mámě diagnostikovali Alzheimera.“ Rok. Celý rok mi to neřekla. Když jsem se zeptala proč, řekla mi, že nechtěla dělat z mámy případ. Že chtěla, aby mohla žít normálně. Že by mě to prý jen rozhodilo. A že stejně by všechno zůstalo na ní, jako vždycky.

Mohlo by Vás zajímat:

Beata (30): Manžel si myslel, že budu nonstop pečovat o jeho nemocnou matku. Odjela jsem na týden pryč, aby pochopil, jak složité to je

Sestra to zařídila po svém

Neměla jsem na její výmluvy náladu a začala jsem pátrat. Pak jsem se dozvěděla, že máma asi před rokem změnila závěť. Prý z vlastní vůle. Ale kdo ví? Lidi s Alzheimerem mění vůli? Kdo to kontroluje? Když jsem se ptala, kdo to s ní řešil, ukázalo se, že jen sestra. Bez svědků. Bez právníka zvenku. Jen „rodinná domluva“.

A tak jsem se vlastně dozvěděla, že moje máma už není moje máma. A že moje sestra není moje sestra. Minimálně ne taková, jakou jsem si myslela, že mám. Zatímco já jsem žila svůj život a věřila, že je všechno víceméně v pořádku, ona už dávno přepočítávala metry čtvereční mámina bytu.

Něco jako smutek nepřišlo. Spíš vztek. Máma mě opravdu už nepozná a neví, co se kolem ní děje, takže k čemu je jí moje verze. A sestra? Ta má teď všechno pod kontrolou. Tvrdí, že dělá to nejlepší pro nás obě. Já se do toho motat nebudu. Nehodlám předstírat rodinnou soudržnost, když už dávno neexistuje.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (52): Neveselé dětství ovlivnilo celý můj život. Nechci se starat o nemocnou matku, která mi způsobila mnoho bolesti