Janina (27): Moje kancelářská práce mě ubíjela. Nakonec jsem se dala k policii, abych dělala něco, co má konkrétní smysl

Dala jsem výpověď a neudělala jsem to kvůli lepší nabídce, větším penězům nebo proto, že bych měla něco vyhlédnutého. Prostě jsem jednoho dne seděla v kanceláři, koukala do monitoru, přepínala mezi tabulkami a mailem, a došlo mi, že už to dělat nechci. Že to dělám jen ze zvyku. A že ten zvyk mě dusí.

Mohlo by Vás zajímat:

Ivona (43): Dala jsem výpověď a vše prodala, abych mohla cestovat. Teď pracuju za kasou a připadám si jako blbec

Pochopení se mi nedostalo

Doma jsem to oznámila s tím, že si dám chvilku pauzu a pak uvidím. Ale pravda byla, že jsem už měla jasno. Počítala jsem s tím, že mě lidi nepochopí, ale stejně mě to překvapilo. Když jsem řekla, že chci k policii, většina reagovala stylem „Počkej, jako fakt?“ Nechápali to.

Někdo si dělal srandu. Jiní byli spíš zaražení. Jeden bývalý kolega mi doslova řekl, že je to škoda. „Na tu kancelář jsi byla dobrá. Ve výzbroji se ztratíš.“ Měla jsem nutkání to každému vysvětlovat. Že mi nešlo o uniformu ani o autoritu. Že jsem jen chtěla dělat něco, co má konkrétní smysl. Něco, kde večer uvidím, co jsem za den udělala. Ne jen další mail nebo prezentaci, kterou stejně nikdo nečte.

Mohlo by Vás zajímat:

Sandra (36): Nová práce se změnila v noční můru. Šéf po mně chtěl něco, co jsem odmítla akceptovat

Práce mi otevřela oči

Výcvik nebyl snadný. Bolelo mě celé tělo, byla jsem věčně unavená, ale nějak mi to dělalo dobře. Byla jsem mezi lidmi, co neřešili, kdo co nosí a kolik má sledujících. Každý den jsem si sahala na dno a zjistila, že to dno je hlouběji, než jsem si myslela. A že se z něj dá odrazit.

První týdny ve službě byly o pozorování a učení. O trpělivosti. O tom nenechat se vytočit a držet si odstup. Ale i o situacích, které si člověk nepřečte v žádném článku.

Největší šok přišel, když jsme zasahovali u domácího násilí. Hlášení znělo běžně, ale když jsme dorazili, otevřela nám moje kamarádka z gymplu. Nepoznala mě hned. Měla monokl, ruce se jí třásly a celá byla úplně stažená. Když mě poznala, rozplakala se a omlouvala se, že nás tím obtěžuje.

A mně došlo, že tohle je ten důvod, proč jsem odešla z kanceláře. Ne abych nosila zbraň nebo měla placku, ale abych tam byla, když někdo potřebuje pomoc. Třeba někdo, koho znám. Nečekám, že mě ostatní začnou obdivovat, ani že to pochopí. Stačí mi, že já to chápu. A že každý den vím, proč ráno vstávám.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Sofie (30): Kamarádka zažila domácí násilí. Na první pohled nebylo vůbec znát, že se něco děje