Ivona (43): Dala jsem výpověď a vše prodala, abych mohla cestovat. Teď pracuju za kasou a připadám si jako blbec

Celé roky jsem seděla v kanceláři s výhledem na parkoviště a plakátem exotické pláže vedle okna. Excel, porady, obědy v krabičkách, občas víno po práci. Nic špatného, ale nic, co bych si chtěla pamatovat. Ve čtyřiceti mi začalo docházet, že pořád jen někomu něco odevzdávám, čekám na schválení a žiju víkendy. A do hlavy se mi vecpala myšlenka, že takhle žít nechci.

Mohlo by Vás zajímat:

Bronislav (37): Věčně negativní kolegyně psychicky rozložila celou kancelář. Kvůli ní padají první výpovědi

Rozhodla jsem se rychle

V práci jsem dala výpověď bez většího rozmýšlení. Měla jsem něco naspořeno a řekla jsem si, že pokud ne teď, tak kdy. Letenku jsem koupila do Bangkoku. Na rozloučenou jsem dostala lahev prosecca a přání, ať si to užiju. Kolegyně mě buď nesnášely, nebo mi záviděly, ale bylo mi to jedno. Teď začínal můj život.

První týden byl jako sen. Probudila jsem se, kdy jsem chtěla, jedla jsem z plastových misek za pár korun, fotila si nohy na pláži. Měla jsem pocit, že jsem konečně udělala něco „po svém“. Druhý týden začalo pršet. Pršelo tři dny v kuse a můj bungalov začal páchnout vlhkostí. Místní mi nerozuměli. Když jsem se snažila domluvit s řidičem skútru, otočil se a odjel. Začala jsem být víc na mobilu než venku. Přestala jsem přidávat fotky, protože jsem nevěděla, co napsat.

Třetí týden mi došly antibiotika na zuby, které mě bolely už před odletem. Koupila jsem si něco v lékárně, ale bylo mi po tom ještě hůř. Čtvrtý týden jsem dostala horečku. Zjistila jsem, že nemám pojištění na soukromou kliniku a že veřejná nemocnice vypadá jako skladiště. A pak mi ukradli pas.

Mohlo by Vás zajímat:

Irena (43): Přátelé se zbláznili a každý měsíc honí nějakou levnou letenku. Nám se pak smějí, že nikam necestujeme

Vrátila jsem se se staženým ocasem

To byl bod zlomu. Přišla jsem o doklady, skoro o všechny peníze a už i o motivaci tvářit se, že si „plním sen“. Ambasáda mi pomohla jen částečně. Musela jsem čekat dva týdny na náhradní cestovní doklad a bydlet v levném hostelu s šesti cizími lidmi v pokoji. Ve dne jsem hledala signál, abych mohla volat mámě. V noci jsem nespala, protože jeden z kluků chrápal a jiný měl kašel, co zněl jak tubera.

Když jsem konečně přistála zpátky v Praze, bylo mi trapně. Kamarádi se mě ptali, jaké to bylo, a já se usmívala a rozplývala se. „Náročné. Přijít o doklady v cizině není sranda, ale je tam krásně.“ Nevěděla jsem, jak jim říct, že to stálo za prd.

Bez práce, bez peněz a s dluhy na kartě jsem po třech týdnech začala posílat životopisy. Nikdo se neozýval. Nakonec jsem šla osobně do jednoho supermarketu, kde měli ceduli, že hledají brigádníky. Přišlo mi, že mě vedoucí lituje. Vzali mě na pokladnu. Teď vstávám v pět, nosím modré tričko a dojíždím dvě hodiny denně. A přemýšlím, jestli bych si bývala víc vážila té kanceláře s výhledem na parkoviště, kdybych věděla, do čeho jdu.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Bernard (41): Poslali jsme dceru se školou do zahraničí. Několik dní se nám neozývala a my pak zjistili šokující informaci

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].