Bernard (41): Poslali jsme dceru se školou do zahraničí. Několik dní se nám neozývala a my pak zjistili šokující informaci

Když dcera odjela na školní výlet do Barcelony, byl jsem v klidu. Těšila se na to měsíce. První větší cesta bez rodičů, nové zážitky, kamarádi. Balili jsme spolu, opakovali si španělské fráze, zkoušeli najít hotel na Google mapách. Vypadalo to bezpečně. Dobrá čtyřka v centru, tři učitelé jako doprovod.

Mohlo by Vás zajímat:

Zdeňka (39): Syn mi řekl, že ve škole pitval zvířecí orgány. Zděsila jsem se, ale pak se naštěstí ukázala pravda

Měli jsme ve školu důvěru

Ve skupině byla její nejlepší kamarádka, takže jsem si říkal, že všechno bude v pohodě. První den psala nadšeně – fotky od Sagrady, z tržnice, byl jsem rád, že se baví. Volali jsme si večer přes WhatsApp. Říkala, že hotel je v pohodě, jen že se trochu bojí výtahu, protože v noci praskají stěny. Smál jsem se tomu, že je to asi stará budova.

Druhý den přišla jen zpráva, že nestíhá psát, protože jdou do parku Güell a potom mají nějaký večerní program. Poslal jsem jí smajlíka. Odpoledne jsem jí zkusil napsat znova – modré fajfky, ale bez odpovědi. Pak jsem zkoušel volat, ale telefon zvonil naprázdno. To samé večer.

Když se ale neozvala ani další den, začala nás svírat nervozita. Psala i moje žena, volala kamarádka, jejíž dcera tam byla s ní – prý o ní nic neví. „Děti měly odpoledne nějaký program ve skupinkách, takže s ní prý není. Ale určitě to bude v pohodě.“ Učitelům jsme se snažili dovolat, nikdo nebral.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (32): Osmiletý syn začal nosit ze školy stále zvláštnější úkoly. Posvítila jsem si na paní učitelku a nestihla se divit

Musel jsem volat až na konzulát

Na třetí den už jsem byl vzteky bez sebe. Volal jsem do školy. Tam mi suše řekli, že děti jsou pod dohledem a že určitě není důvod k panice. Ale mně už to nedalo. Začal jsem obvolávat konzulát, známého v Barceloně, zkoušel jsem každý kontakt, který mě napadl. A pak se mi na displeji objevilo neznámé číslo se španělskou předvolbou.

Moje patnáctiletá dcera skončila první noc v nemocnici. Utekla z hotelu s dvěma spolužáky, chtěli se projít večerním městem. V jednu ráno prý uklouzla na mokrém chodníku a narazila hlavou o obrubník. Zavolali záchranku, ale neměla u sebe doklady. Škola to zjistila už ráno. Ale vědět nám nedali.

Prý nechtěli vyvolávat paniku. A chtěli všechno nejdřív vyřešit. Mezitím tam moje dítě leželo na pozorování, bez telefonu, bez rodiny, zmatená, s bolestmi hlavy a strachem. A my jsme tři dny nevěděli, co s ní je.

Dostali jsme ji co nejdříve domů. Měla otřes mozku a stehy, byla zmatená a otřesená, ale v pořádku. Já teď mluvím s právníky, s policií, se školní inspekcí. A mluvit nepřestanu. Protože když otec tři dny neví, kde je jeho dcera, a nikdo mu nic neřekne, něco je sakra špatně.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Vlaďka (41): Dětem ve školce jsem omylem pustila audioknihu o domácím násilí. Pomohla jsem jedné dívce, ale stálo mě to místo