Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Veronika považovala líbánky v Barceloně za začátek nové životní kapitoly. První varování přišlo, když její manžel začal po večerech pracovat. A pak se ukázalo, že Veronika není jediná žena v jeho životě.
Svatbu jsme plánovali téměř rok. Ale víc než šaty nebo hosty jsem řešila naši společnou budoucnost. Mluvili jsme o domě, o cestování, o dětech. A na konci toho seznamu bylo naše líbánkové dobrodružství v Barceloně – městě slunce, barev a vína. Chtěli jsme se ztratit v uličkách El Raval, políbit se pod Sagradou Familií a fotit západy slunce na pláži Barceloneta. Právě tam měl začít náš nový život...
Manžel na líbánkách pracoval
Barcelona byla náš sen. Měl to být začátek krásné životní kapitoly. První dny byly jako z pohlednice, město bylo zalité sluncem, snídali jsme na hotelové terase s úžasným výhledem a poslouchali hudbu pouličních umělců.
Můj manžel Zdeněk byl ve svém živlu. Fotil mě u fontány na Plaça Reial a v bludišti parku Güell, i když jsem měla pusu celou od zmrzliny. Smáli jsme se a hledali malé kavárničky v zapadlých uličkách, abychom se vyhnuli turistům.
Pak přišel večer, kdy řekl, že musí něco vyřídit na notebooku. Seděl u stolu v hotelovém pokoji, zatímco já si četla v posteli. Myslela jsem, že jde o výjimku, něco naléhavého od klienta. Zdeněk je fotograf, často zpracovával fotky i na cestách.
Jenže další večer byl stejný. A ten následující také. „Zase pracuješ?“ zeptala jsem se smutně.
„Promiň, je to důležité. Klient je z Ameriky... Víš, jak je to s časovým posunem,“ omlouval se.
Podívala jsem se mu do telefonu
Každá hodina, kdy věnoval pozornost práci místo mě, byla náročná. Tvrdil, že je všechno v pořádku. Objímal mě jako vždycky, ale myšlenkami byl jinde. Mezi námi rostla neviditelná zeď. Snažila jsem se to neřešit. Přesvědčovala jsem sama sebe, že přeháním, že je to jen práce, že jinak je všechno perfektní.
A pak jsem zahlédla tu zprávu. Jednou nechal telefon na chvíli bez dozoru a já jsem náhodou viděla, že mu někdo píše: „Chybíš mi. Tvoje A.“
Tu noc jsem nespala. Ležela jsem vedle svého manžela a měla jsem pocit, jako bych ležela vedle úplně cizího člověka. Hlavou mi vířily otázky. Mám se ho zeptat? Mám dělat, že jsem nic neviděla? Může to být nedorozumění?
Ráno se tvářil šťastně. Jako by se nic nestalo. Možná se z jeho pohledu opravdu nic nestalo. Možná jsem jen já byla ta navíc...
Manžel někoho má
Šli jsme po ulici směrem ke Katalánskému náměstí a srdce mi divoce bušilo. Zastavila jsem se a podívala se mu přímo do očí. „Kdo je A?“ zeptala jsem se. Viděla jsem, že zbledl. „Nelži. Prostě mi řekni pravdu,“ požádala jsem ho.
Polkl a sklopil oči. Chvíli mlčel, než ze sebe dostal: „Začalo to ještě před svatbou. Neuměl jsem to ukončit. Bál jsem se, že jí ublížím.“
Podlomila se mi kolena. „Bál ses jí ublížit? A co já?“
„Myslel jsem, že to nějak vyšumí...“
Rozplakala jsem se jako malé dítě. Lidé se otáčeli, něco si špitali, ale já neslyšela nic. Všechno bylo rozmazané, vzdálené. Do hotelu jsem se vrátila sama. Nikdo mě nezastavil, nikdo na mě nezavolal. Když se za mnou zavřely dveře pokoje, začala jsem brečet ještě víc.
Seděla jsem na balkoně a dívala jsem se na Barcelonu. Zrada bolí. Ale nejvíc mě bolela představa, že jsem byla jen ta „bezpečná“, ta, kterou mohl ukázat světu. A ona byla ta, ke které cítil něco skutečného...
Vedl dva životy
Druhý den ráno jsme se potkali v hotelové hale. Vypadalo to, že celou noc nespal. Ale mně už to bylo jedno. „Bylo to ode mě hloupé. Myslel jsem, že svatba to všechno vyřeší...“ pronesl tiše.
„Vedl jsi dva životy. A teď se ti jeden z nich hroutí,“ odpověděla jsem.
„Chtěl jsem být s tebou...“
„Chtěl jsi mě mít. Ale s ní jsi chtěl žít,“ řekla jsem a podívala jsem se mu přímo do očí.
Neodporoval. A možná nejvíc mě bolelo to, že už ani nebojoval. Vstala jsem. „Nepojedu s tebou domů...“ dodala jsem a odešla.
Nový začátek
I když mi bylo smutno, věděla jsem, že dělám správnou věc. Jeho věci zmizely, ani nevím kdy a kam. Nezajímalo mě to. Večer jsem seděla na balkoně a dívala jsem se na noční Barcelonu. Město pulzovalo životem, jako by se nic nestalo. Jako by můj svět právě neskončil.
Ale vlastně neskončil, teprve začínal. Napsala jsem své kamarádce Petře, že zůstávám ještě pár dní a Zdeněk se vrací domů sám. Neptala se proč. Napsala jen: „Zlato, jsem tu pro tebe. Promluvíme si, až se vrátíš.“
Než jsem odložila telefon, vyfotila jsem se. Na balkoně, v zapadajícím slunci, s rozcuchanými vlasy a jedním nahým ramenem. Byla to první fotka bez něj. A první fotka, na které bylo všechno, co jsem skutečně potřebovala...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
