Matylda (27): Babiččin milovaný kabátek mi umožnil setkat se s ní ještě jednou, celou noc mě držela v objetí

Když mi bylo deset let, umřela mi babička. Měly jsme se hodně rády a její smrt jsem nesla těžce. Nechala jsem si její starý kabátek, aby mi ji něco připomínalo. Vždycky, když jsem ho měla na sobě, věděla jsem, že je babička se mnou.

Mohlo by Vás zajímat:

Sváťa (26): Po smrti babičky jsem si slíbil, že na noční oblohu se už nikdy nepodívám. Nakonec si mě přivolala sama

Po babičce mi zbyl jen její kabátek

Babička byla nemocná a tvrdohlavě odmítala léčbu. Chtěla zemřít doma, v klidu a bez asistence lékařů. Bydleli jsme s ní, aby na poslední dny před smrtí nebyla sama. Dokud nebyla nemocná, byla to čilá a svěží babička, se kterou jsem měla úžasný vztah. Tehdy jsem netušila, jak veliký vliv na mě vlastně má.

Několik dní před tím, než umřela, jsem s ní spala v posteli. Dodnes si pamatuji, jak ztěžka dýchala. Vždycky však našla sílu, aby mě pevně sevřela. Cítila jsem se díky tomu v bezpečí. Jako kdybych byla pod křídly milého anděla.

Myslela jsem si, že po její smrti už nic nebude jako dřív. První dny po babiččině odchodu byly smutné. Stále jsem chodila nahlížet do jejího pokoje. Ten pohled na prázdnou postel mě doslova ničil. Když jsem však zahlédla, jak je přes židli hozený její oblíbený kabátek, navlékla jsem se do něho. V kapse měla zlatý čtyřlístek, který v jednom kuse žmoulala.

Mohlo by Vás zajímat:

Alenka (32): Tátovo oblíbené auto jsem zdědit nechtěla. Nakonec toho nelituji, někdy přijde na projížďku

Dokážu promlouvat s babičkou

Kabátek jsem začala nosit. Byl mi sice veliký, ale cítila jsem se v něm klidněji. Stejně jako babička jsem v kapse hladila čtyřlístek. Dodával mi odvahy, abych s babičkou začala mluvit. Usedala jsem na její postel a vyprávěla jí o svém životě bez ní. I o tom, jak moc mi chybí. A jednou přišla odpověď. „Ty mě taky, beruško," ozvalo se v pokoji.

Hlas zněl tak, jako kdyby tam babička byla se mnou. Začala jsem k ní tedy promlouvat pravidelně. I ona komunikovala se mnou. Někdy prostřednictvím myšlenek, jindy jsem slyšela její hlas. Jenže našim se to přestávalo líbit. Kabátek mi zabavili a babiččin pokoj zamkli. Od toho dne se mi už s babičkou nepodařilo navázat spojení.

Uběhlo několik dlouhých let. Vystudovala jsem a po čase se z domu odstěhovala. I tak jsem na babičku myslela, ale už jsem se o žádné promluvy nepokoušela. Nedávno jsem se do domu vrátila. Procházet prázdnými pokoji nebylo nic snadného.

Mohlo by Vás zajímat:

Zdislava (53): S manželem jsem se před jeho smrtí do krve pohádala. On i tak přišel náš vztah urovnat

Rozloučily jsme se až po letech

Když jsem se probírala starými věcmi, našla jsem klíč od babiččina pokoje. Všechno bylo poseté prachem a špínou. I tak jsem usedla na postel, na které ležel zaprášený kabátek. Ze smutku jsem si ho navlékla a ulehla na postel. Schoulená do klubíčka jsem vzpomínala na dávné chvíle s babičkou. Poté jsem ucítila to známé pevné sevření.

Opět jsem byla pod andělskými křídly své babičky. Slzy mi tekly proudem. „Kéž bys tu byla," pronesla jsem tiše. „Však já tu jsem pořád," zazněl známý hlas. Ležela jsem v posteli celou noc. Ráno objetí povolilo. Viděla jsem jen malé světýlko, které se vytrácelo z domu. Vím, že šlo o poslední loučení, ale jsem s tím smířená. Babička je tam, kde má klid. A já musím jít dál. Kabátek si ale nechám na památku.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Judita (25): Tátův oblíbený hrníček se v noci rozpadl vejpůl. Věřím, že to byl jeho pozdrav z onoho světa

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.