Adéla (24): Pro tátu byla smrt vysvobozením. Teď nad námi drží ochrannou ruku a někdy ke mně promlouvá

Adéla (24): Pro tátu byla smrt vysvobozením. Teď nad námi drží ochrannou ruku a někdy ke mně promlouvá
Zdroj: Unsplash

Když Adéle zemřel otec, svým způsobem cítila úlevu. Už ho nic nebolelo. Jenže od pohřbu měla pocit, že je někde kolem. Jako kdyby nad ní držel ochrannou ruku. Jednou dokonce zabránil nehodě. Adéla v tom nebyla sama. Její maminka se s ním setkala, když byla v narkóze. Teď už obě vědí, že je tatínek pořád s nimi.

Šárka Žižková
Šárka Žižková 05. 09. 2022 18:00

Před čtyřmi lety mi zemřel tatínek. Bylo to po zdlouhavém boji se zákeřnou nemocí. Když zemřel, cítila jsem, že tak úplně neodešel. Místy jsem viděla jeho tvář. Někdy jsem slyšela jeho hlas. Něco mi říká, že je pořád mezi námi. Potvrdila mi to i mamka, která se s ním na malý okamžik setkala.

Co táta umřel, pořád jsem ho cítila

Někdy je smrt vysvobozením. A v případě mého tatínka tomu tak bylo. Rakovina ho požírala zevnitř už dlouho. I když podstoupil několik operací a následné chemoterapie, jeho život už nebyl životem, ale utrpením. Byl z veliké části závislý na pomoci druhé osoby, a to mu vadilo ze všeho nejvíc. Nikdy nechtěl být nikomu na obtíž.

Před čtyřmi lety jsem poznala, že to vzdal. Odevzdaně ležel v posteli a čekal, kdy si při něj přijde smrt. Už s námi ani moc nemluvil. Dva dny před tím, než skonal, mi pošeptal: „Až umřu, pořád tu budu. Nedopustím, aby se vám něco stalo." A já mu ta slova věřila. V den, kdy naposledy vydechl, se nám všem částečně ulevilo. Věděli jsme, že už ho nic nebolí a má konečně klid.

To, že je tatínek stále mezi námi, se mi zdálo od pohřbu. Byla jsem zrovna doma v kuchyni a utírala nádobí. Vyklouzl mi talíř a já věděla, že se rozbije. Než dopadl na zem, vrátil se mi zpět do ruky. Jako kdyby ho někdo chytnul a podal mi ho zpět.

Táta nad námi drží ochrannou ruku

O pár měsíců později jsem jela pozdě do práce. Věděla jsem, že budu muset porušit předpisy, abych přijela včas na důležitou poradu. Vletěla jsem do jedné křižovatky tak rychle, že karambol byl nevyhnutelný. Jenže jako kdyby někdo ovládal volant a pedál plynu. Jsem si zcela jistá, že moje auto řídil někdo jiný. Nehoda se nestala jenom proto, že v tu chvíli zasáhla vyšší moc. Táta.

Náznaků, že nad námi drží ochrannou ruku, bylo za ty roky několik. Někdy jsem už dokonce automaticky počítala s tím, že mi táta pomůže. Často jsem ho cítila a někdy i slyšela, jak ke mně promlouvá a kárá mě za špatné chování.

Později onemocněla i maminka. Čekala ji náročná operace srdce. Všichni jsme se báli, jestli se probudí z narkózy. V jejím věku už tady byla jistá rizika. Operace se díky bohu povedla a mamka se vrátila v pořádku domů. A pak se mu svěřila s něčím neuvěřitelným. „Když mi píchali injekci, abych upadla do spánku, spatřila jsem tátu..." začala nesměle.

Mamka se během narkózy setkala s tátou

„Řekl mi, abych už šla za ním. Podával mi ruku a líbal mě, jako když byl naživu," rozbrečela se. „Já mu ale řekla, že ještě nemůžuMusím tu být pro tebe..." řekla a pohladila mě po tváři. Zlobil se?" zajímalo mě. Nezlobil. Řekl, že to chápe a že na mě počkáKdyž vím, že tam někde je a čeká na mě, je mi dobře," dodala a konečně se usmála. A pak mě objala.

Já jsem matce na oplátku povyprávěla všechny zvláštnosti, které jsem po otcově smrti zažila. Zírala na mě s otevřenou pusou, ale věřila mi. Obě jsme pochopily, že tu táta skutečně je. Každý den nás chrání a opatruje.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz

Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky

Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky

Související články

Další články