Dominika (29): Tvrdila jsem kamarádce, že posmrtný život neexistuje. Na jejím pohřbu jsem se ale přesvědčila o opaku

I když jsem otevřená hodně věcem, co mi nikdy nešlo na rozum, byly všechny ty záležitosti mezi nebem a zemí. Nadpřirozené jevy šly mimo mě. Dobrá kamarádka Verča (30) na tom ale byla jinak. Hltala to. Věřila v anděly, duše i posmrtný život.

Mohlo by Vás zajímat:

Marián (23): Na ten pohled z okna kanceláře do smrti nezapomenu. Přesvědčil mě, že existují zvířecí duše

Za kamarádkou chodila duše její maminky

Našemu přátelství nijak neuškodilo, že jsme to každá měla jinak. Verča tomu zkrátka věřila a já jí to nevyvracela. Pravda byla totiž někde uprostřed. U Verči se to změnilo v době, kdy jí zemřela maminka. Vyprávěla mi, jak za ní chodí její duše. Díky tomu se snáze smířila s jejím odchodem. Nedovolila jsem si jí to jakkoliv vyvracet.

Vlastně jsme se skvěle doplňovaly. Její víru v něco víc jsem jí v podstatě záviděla. Když mi vyprávěla, jak za ní maminka chodí, tajil se mi dech. Podle jejích slov jí vždy pootevřela okno. Jakmile se záclona vznesla, Verča věděla, že je mamka u ní.

Pak se rozhoupalo křeslo v jejím pokoji tak, jako když v něm sedávala mamka. Verča neměla důvod nevěřit. Já zase neměla tu možnost něco takového zažít. Nikdo z mé rodiny nezemřel, a tudíž žádný duch mě nemohl navštívit.

Mohlo by Vás zajímat:

Františka (45): Po tragickém porodu se stalo něco zvláštního. Kdosi si přišel pro duše dvojčat

Kamarádku srazilo auto

Verča byla svojí vírou známá, čímž si v životě udělala řadu nepřátel. Byli lidé, co se jí kvůli tomu smáli. Jenže to by nebyla Verča, aby si z toho něco dělala. ,,Tobě to nevadí, že si na tebe lidé ukazují prstem, že jsi divná?“ zajímalo mě, jak se cítí. ,,Nezáleží mi na tom, co si myslí jiní. Důležité je, v co věřím já,“ vysvětlila mi. To byla typická Veronika.

,,Jen je škoda, že ty tomu nevěříš. Byla bys o něco šťastnější, to mi věř,“ tvrdívala často. Když mi to říkala naposled, neměla jsme tušení, že záhy něco podobného zažiju i já. Veroniku jednoho dne srazilo auto. Strávila dlouhé hodiny na operačním sále. Když nás k ní konečně pustili, modlila jsem se za dobrý konec.

Po pár týdnech konečně promluvila. Byla jsem jedna z posledních, kdo u ní seděl. ,,Domčo, nevypadá to se mnou dobře. Mamka si mě k sobě žádá a já chci jít,“ ztěžka promluvila. ,,Nikdy na tebe nezapomenu, ale věřím, že se dnes nevidíme naposledy,“ dodala. Její slova měla mnohem hlubší význam než tak, jak vyzněla.

Mohlo by Vás zajímat:

Nataša (61): Vnučka mě vyvedla z omylu, že duše mrtvých neexistují. Sama jsem cosi zahlédla

Na pohřbu jsem zahlédla její duši

Veronika během několika týdnů svým zraněním podlehla. Byl to nejsmutnější den v mém životě. Nazítří se konal pohřeb. Stáli jsme v motolském krematoriu a čekali na poslední rozloučení. Nezmohla jsem se na slovo. Rodina mě požádala, abych společně s nimi seděla v první řadě. Byla to pro mě čest. Řeč vedl Veroničin starší bratr Richard. Během toho, co o ní s láskou mluvil, jsem si všimla, že nad její rakví něco je.

Utřela jsem si slzy, abych to lépe viděla. Byla to Veroničina rozmazaná postava. Zaostřila jsem a rozeznala její usměvavou tvář. Mávala mi. Intuitivně jsem zvedla ruku a na pozdrav odpověděla. Veroničina duše se na mě znovu usmála, a poté se vypařila. Od toho dne věřím, že duše po smrti člověka skutečně odcházejí na další cestu.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Diana (35): V bytě po prarodičích jsem nebyla sama. Věřím, že jejich duše tam stále žijí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.