Ljuba (50): Manžel mi chtěl dokázat, že smrtí život nekončí. Povedlo se mu to naprosto dokonale

Loni v květnu mi ve věku 54 let zemřel manžel Mirek. Bylo to dva měsíce po operaci srdce. Nechtěla jsem si připustit, že je jeho život u konce. Ležel v nemocnici a já se modlila za zázrak, který se bohužel nekonal.

Mohlo by Vás zajímat:

Květoslava (56): Na ten zvláštní telefonát nikdy nezapomenu. Pomohl mi smířit se s kamarádčinou smrtí

Slíbil, že mi dá po smrti znamení

Je až úsměvné, že ještě předtím, než vážně onemocněl, jsme často řešili, co je po smrti. Míra zarytě tvrdil, že něco určitě jo. Nedokázal říct přesně co, ale věřil, že smrtí život nekončí. Naopak. Já jasný názor neměla. Jsem spíše racionálně uvažující člověk. ,,Tak až umřu, dám ti nějaké znamení. Jako důkaz, že jsem měl pravdu,“ řekl jednou zcela vážně. ,,Neumíráš, tak dej pokoj,“ odbyla jsem ho.

Dva roky nato Mirek onemocněl. Musel akutně na operaci srdce, která se ale nepovedla tak, jak měla. Místo toho, aby byl propuštěn do domácí péče, další dva měsíce ležel v nemocnici. Proseděla jsem u něj celé dny a noci.

Věřila jsem, že když s ním budu, zvládneme to. Když zemřel, paradoxně jsem se uklidnila. Seděla jsem se sestrou doma v pokoji, trochu jsme brečely a vzpomínaly. Těsně před půlnocí se z kuchyně, kde nikdo nebyl, ozvalo zaklepání specifické pro mého manžela. Vždy, než vešel do místnosti, třikrát zaťukal.

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (40): Konečně jsem se dočkala polibku od své životní lásky. Bohužel ve chvíli, kdy už není návratu

Přišel ještě v noci

Sestra se na mě významně podívala. ,,Co to bylo?“ zeptala se do ticha. ,,Psst,“ napomenula jsem ji. Čekala jsem, zda se to ozve znovu. A ozvalo. Opět to známé zaklepání. ,,Mirku? Jsi to ty?“ otázala jsem se, pak se zvedla a šla se podívat do kuchyně.

,,Jsi to ty, Míro?“ zeptala jsem se znovu. Jako odpověď přišlo další zaklepání. Vtom za mnou přiběhla naše fenka Daisy a začala štěkat. Přesně tak, jako když vítala svého pána, když přišel domů. Radovala se a skákala do výšky. Sestra přišla za mnou. ,,Myslíš, že je tady?“ zeptala se opatrně. ,,Jsem si na tisíc procent jistá. Cítím ho,“ ujistila jsem ji a bylo mi dobře.

Šly jsme spát asi ve dvě ráno. Daisy ulehla ke mně do postele. Usnula jsem jen díky únavě a vyčerpání. Zhruba ve čtyři ráno mě vzbudil pohyb na matraci. Daisy mi spala u nohou, takže ona to být nemohla. Zahleděla jsem se na prázdné místo vedle sebe.

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (47): Kývající se lustr a zvláštní sen mě přesvědčily, že existuje něco mezi nebem a zemí

Smrti už se nebojím

Jasně jsem viděla, jak se matrace tvaruje, jako by na ni někdo ulehal. Užasle jsem to pozorovala. Vtom se Daisy probudila. Obratem vyskočila a začala olizovat polštář a místo, kam si někdo neviditelný lehl. Zní to šíleně, já vím, ale bylo to tak. Znovu jsem se zeptala: ,,Míro?“ A znovu se ozvalo to zaťukání.

Přišel za mnou ještě další noc. Poté se už nikdy nevrátil. Mirek mi skutečně dokázal, že smrtí život nekončí. Od toho dne se nebojím umřít.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Eliška (32): Fotografie na stěně mi dávala znamení, které jsem nedokázala rozluštit

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.