Magda (32): V poštovní schránce jsem našla sto tisíc. Když jsem si přečetla přiložený dopis, podlomila se mi kolena

Na ten den nikdy nezapomenu. Bylo to opravdu chladné březnové pondělí. Vracela jsem se z práce promrzlá a promočená do poslední nitky. Poryv větru mi zlomil deštník, který mě měl chránit před deštěm. Nebyla jsem v nejlepší náladě, ale aspoň jsem byla ráda, že jsem konečně doma. Koukla jsem ještě do pošty, nečekala jsem, že v ní bude něco jiného než složenky a letáky.

Mohlo by Vás zajímat:

Monika (68): Dojal mě dopis z minulosti, který jsem našla po deseti letech. Konečně vím, že mě otec měl rád

Dopis mi vyrazil dech

Ze schránky jsem vytáhla balíček zabalený v hnědém papíře a převázaný gumičkou. Nejprve mě napadlo, že je to kniha, ale byl příliš měkký. Zaskočilo mě to. Doma jsem položila balíček na komodu, protože jsem se nejdřív potřebovala převléct do suchého oblečení. Uvařila jsem si čaj a posadila jsem se ke kuchyňskému stolu.

Balíček ležel přede mnou, byl adresovaný mně, takže o omyl jít nemohlo. Otevřela jsem ho – a málem jsem spadla ze židle. Uvnitř byly peníze. Hodně peněz. A k tomu bílá obálka s dopisem napsaným krásným, úhledným písmem.

„Milá Magdo, adresu jsem dostala od tvých rodičů, ale poprosila jsem je, aby ti o tom nic neříkali. Nevím, jestli si mě pamatuješ. Jsem maminka Báry, tvojí kamarádky ze základky a z gymplu. Od její smrti uplynulo už deset let a pořád se s tím neumím smířit. Teprve nedávno jsem sebrala odvahu a prohlédla jsem si její věci, které můj manžel už dávno odnesl do sklepa. Našla jsem její deník a v něm dopis. Napsala, že kdyby se jí něco stalo, mám ti něco dát. Tyto peníze pocházejí z odškodnění za její smrt. Já je nepotřebuju. Jsem sama. Moje jediná dcera je pryč a můj manžel zemřel před čtyřmi lety. Tobě se ty peníze budou hodit mnohem víc. Jsi mladá a máš život před sebou. Vím, že by Bára byla šťastná, kdyby věděla, že je dostaneš právě ty. S láskou, Irena...“

Byla jsem v šoku. Vzpomínky se na mě sesypaly s nečekanou silou. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Bára... To jméno jsem neslyšela tak dlouho...

Mohlo by Vás zajímat:

Matylda (40): Po smrti tchyně jsem našla dopis, který odhalil její temné tajemství. Zničilo celou rodinu

Vzpomínky na kamarádku

S Bárou nás spojovalo přátelství, které mělo trvat navždy. Jasně, po gymplu jsme šly každá na jinou vysokou, ale to nám nikdy nepřekáželo. Dávaly jsme si záležet na tom, abychom zůstaly v kontaktu.

Jednoho dne se Bára odmlčela. Nevěděla jsem, co se děje. Pak mi zavolal mi táta a řekl, že se stala nehoda. Báru srazil na přechodu opilý řidič. Zemřela o pár hodin později, přestože se ji lékaři snažili zachránit.

Na pohřeb jsem nejela. Nedokázala jsem to. Pokusila jsem se na to všechno zapomenout, ale pocit viny mě nikdy neopustil. Pořád jsem si vyčítala, že jsem se s ní nešla rozloučit. Co jsem to za kamarádku? Teď jsem držela v ruce dopis od její maminky a plakala...

Mohlo by Vás zajímat:

Karel (70): Každý den jsem své zesnulé manželce napsal dopis. Mezi hroby jsem našel nový smysl života

Chtěla jsem, aby se na ni nezapomnělo

Nedokázala jsem ty peníze přijmout. Možná by s tím někdo jiný neměl problém, ale já si to neuměla představit. Věděla jsem také, že Irena by je zpátky nepřijala. Takže co s tím? Zavolala jsem na gymnázium, kam jsme s Bárou chodily, a domluvila si schůzku s ředitelem.

Vyprávěla jsem mu o našem přátelství a o tom, co se stalo. Nevynechala jsem ani tu část s penězi. Navrhla jsem, aby vzniklo stipendium nesoucí Bářino jméno, které by podporovalo mladé autory. Ona totiž milovala psaní. Je škoda, že nikdy nedostala šanci rozvinout svůj talent.

Ředitel školy byl viditelně dojatý. „Slečno Magdo, to je nádherný nápad,“ řekl vřele. „Pro naši školu je čest mít takovou absolventku.“

Sešli jsme se ještě několikrát, abychom dohodli detaily a vyřídili potřebné formality. Na prvním slavnostním předávání stipendia byla také Irena. Nejprve jsem ji vůbec nepoznala. Od našeho posledního setkání se velmi změnila. Nevypadala dobře. Tragédie na ní zanechala hlubokou stopu. Byla křehká a její pohled měl v sobě tolik smutku, až mi sevřelo srdce. Přišla ke mně a pevně mě objala. „Děkuju ti,“ řekla dojatě.

Dlouho jsme si povídaly. Dala mi ještě jeden dárek – Bářin deník a několik sešitů plných básní a povídek. Obě jsme se rozplakaly.

Mohlo by Vás zajímat:

Dana (31): Při pečení cukroví jsem našla v kuchařce dopisy. Dědeček v nich odhalil nečekané tajemství

Vím, že jsem udělala správnou věc

Od té doby uplynuly dva roky. Irena loni zemřela. Tentokrát jsem na pohřeb šla. Každý rok se účastním předávání Bářina stipendia. Je to nádherný pocit sledovat mladé, talentované lidi a zároveň vědět, že její odkaz žije dál. Rozhodla jsem se najít nakladatele, který by mohl mít zájem o Bářinu tvorbu – a když ne, vydám její texty sama.

Události posledních let mě naučily jednu nesmírně důležitou věc: pokud pro nás někdo něco znamená, měli bychom mu to říkat co nejčastěji. Má smysl pečovat o vztahy, které za to stojí. Nikdy nevíme, co přinese zítřek. Můžeme někoho nečekaně ztratit a už navždy přijdeme o šanci říct mu, jak moc pro nás znamenal.

Vzpomínka na Báru mi zůstane do konce života. Irena mi odpustila, že jsem nebyla na jejím pohřbu. Chápala, proč jsem se tehdy rozhodla tak, jak jsem se rozhodla. A já jsem vděčná, že jsme měly možnost si spolu popovídat, zavzpomínat a společně uctít naši milovanou Báru...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Robert (67): Manželka spálila dopisy, které měly odhalit můj původ. Odstartovala tím naši vleklou vztahovou krizi

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].