Jan Werich měl osvědčené triky na cenzory Osvobozeného divadla: Když šlo do tuhého, pomohl falešný telefon

Jan Werich měl osvědčené triky na cenzory Osvobozeného divadla: Když šlo do tuhého, pomohl falešný telefon
Zdroj: Wikimedia Commons/Jaromir Pelc, CC BY-SA 4.0

Kniha Jan Werich - Za oponou skutečně dostála svému názvu. Nabízí velmi zajímavý pohled na tuto osobnost a dívá se na Jana Wericha jako na člověka, který má stejné problémy jako každý jiný a prožívá to, co v jeho době prožívaly tisíce dalších lidí. Jak se vypořádával se všudypřítomnou cenzurou?

Kamil Šivák
Kamil Šivák 31. 10. 2026 11:02

Jan Werich (6. února 1905 – 31. října 1980) byl herec, komik, dramatik, scenárista, textař a spisovatel. Spolu s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem patřil mezi přední osobnosti Osvobozeného divadla. Druhou světovou válku strávil v exilu ve Spojených státech.

Vzpomínky na mobilizaci

Když vyhlásili v roce 1938 mobilizaci, seděl zrovna Werich s Voskovcem u sebe v pokoji a poslouchali rádio. Ač ze zásady nebral hymny moc vážně, když zazněla z rádia, oba povstali. Ještě dlouho poté, co si na to vzpomněl, mu běhal mráz po zádech. Sedl do auta a odvezl Voskovce domů. Ten si jenom zabalil nezbytně nutné věci a šel se přihlásit.

Werich jakožto nevoják pak po zbytek noci jezdil po Praze a odvážel lidi do kasáren. Ve vzduchu bylo cítit odhodlání. Lidé mu připadali hrdí a důstojní. Kapitulace v jeho očích nebyla zrada, ale zločin. Zločin na důstojnosti lidí. Na jejich národní hrdosti. Pak ještě doplnil, že se nebojuje jen tehdy, když je vítězství stoprocentní. Nad lidskou hloupostí také nelze zvítězit, ale musí se proti ní bojovat.

​„Jene, tvoje prášky!“

Touto větou oznamovala Jana svému otci, že mu nese prášky, které mu měly především pomoci od otékání nohou. Zdálo se mu, že mu jich každý den dává víc a víc. A tak se toho zhostil s humorem sobě vlastním. Poslal ji ještě pro uherský salám. Když mu ho přinesla, počkal, až se vzdálí a zavře za sebou dveře.

Pak začal šišku salámu krájet na kolečka, ty na půlky a půlky ještě na čtvrtky. Na ně pak pokládal jednotlivé prášky, které snědl i se salámem a notně zapil pivem. „Když už mám být chodící lékárna,“ poznamenal, „budu uherská lékárna. Však těm práškům to je jedno.“

​Levicové divadlo pro intelektuály

Mezi pravidelné diváky her Voskovce a Wericha patřili do značné míry intelektuálové, vysokoškolští profesoři, úředníci a inženýři. Byl to zajímavý jev, vzhledem k tomu, že jejich divadlo směřovalo spíše na levé politické spektrum (Werich to okomentoval slovy, že stáli na jedné barikádě).

A nebyla nouze ani o významné hosty, třeba Masaryka, anebo z úplně jiného spektra Gottwalda. To už začali mít oba komici strach. Kdyby se rozkřiklo, že propagují komunismus, spousta lidí by k nim už nezašla. Naštěstí to dopadlo dobře. Větší problém byla cenzura. Každá hra se dávala ke schválení a vrátila se s připomínkami, co se smí a nesmí. Cenzor pak přišel na premiéru a vše bedlivě pozoroval. Většina jim šla na ruku. Další se nechali uplatit penězi nebo vínem. Jen jeden byl zásadový. A tak když se blížilo ožehavé téma ve hře, řekla cenzorovi Werichova manželka, že mu někdo volá, ať si to zajde do kanceláře vyřídit. No a než mu došlo, že mu ve skutečnosti nikdo nevolá, byla už zase hra „slušná“.

Zdroje informací:
Wikipedia.org: Jan Werich
Kniha Jan Werich – Za oponou, Jiří Janoušek, nakladatelství Práh

Vítejte u Ireny Obermannové

Vítejte u Ireny Obermannové

Související články

Další články