Wericha, Voskovce a Ježka zachránilo před pomstou nacistů dobré počasí. Do emigrace uprchli poslední možný den

Historie Osvobozeného divadla v té podobě, jak si je představujeme, se začala psát vlastně už v dětství pánů Voskovce a Wericha, protože tito dva se poznali už v útlém věku. Werich byl dítě z rozvedené rodiny, a ačkoliv měl mnohem blíž k matce, musel žít s otcem. V té době ale poznal kamaráda Jiřího Waschmanna, který ale na čas znovu zmizel z jeho života – až do nástupu na gymnázium, kde se znovu setkali. Proč je řeč o Jiřím Waschmannovi? Právě on si později začal říkat Voskovec…

Úspěchy Osvobozeného divadla

Samotné Osvobozené divadlo pak vzniklo v roce 1925, ale Voskovec s Werichem na jeho prknech prvně vystoupili až o dva roky později – a jak víme, slavili ohromné úspěchy. Jedno beznadějně vyprodané představení střídalo druhé a herci byli na výsluní. Písničky z jednotlivých her prakticky zlidověly, lidé chodili na představení opakovaně a znali je téměř (nebo docela) zpaměti.

Voskovec a Werich slovem a Jaroslav Ježek hudbou se dokonale trefili do nálady doby. Není tedy divu, že měli možnost a schopnost ovlivňovat davy – navíc při jejich schopnosti uvádět hry politicky zabarvené, a přesto pochopitelné a lákavé pro diváka.

Mohlo by Vás zajímat:

Jan Werich a smutné kapitoly jeho života: Útěk před nacisty, tragický osud jediné dcery a bolestivá smrt

Proti nacismu...

Voskovec s Werichem reagovali i na nástup nacismu v Německu, například ve hře Osel a stín, proti které se Němci ostře ohrazovali, že prý urážela hlavu jejich státu. Hlas Adolfa Hitlera totiž pánové propůjčili oslovi, a tak se nejednou stalo, že museli být z jejich představení vyváděni mladí Němci, kteří se proti tomu nahlas a agresivně stavěli.

Herci se ocitli nejen v hledáčku zanícených příznivců Adolfa Hitlera a jeho režimu přímo v divadle, ale samozřejmě i na nejvyšších místech, ačkoliv tehdejší ministr zahraničních věcí Edvard Beneš stál za nimi – jen požádal o výměnu oslova hlasu, což v Osvobozeném divadle respektovali.

Na černé listině

Nic ale už nemohlo zvrátit názor Němců na divadlo a jeho aktéry. Stali se z nich nepřátelé a ocitli se na černé listině. Oni navíc nehodlali ustoupit a hry s protinacistickým obsahem uváděli dál. Poslední před válkou se pro divadlo stala podzimní sezóna v roce 1938, kdy mimo jiné připravovali i hru Hlavou proti Mihuli, která měla být paradoxně bez politického podtextu. Jenže na premiéru už nedošlo. V listopadu toho roku Zemský úřad divadlo zakázal, když mu odebral koncesi.

Werich s Voskovcem a samozřejmě i Jaroslav Ježek měli na výběr – zůstat ve státě, kde se situace vyhrocuje a oni budou jistě mezi prvními, kdo bude za svoje názory a činnost potrestán patrně trestem nejvyšším, nebo se rozhodnout pro emigraci. Zvolili logicky druhé řešení.

Mohlo by Vás zajímat:

Výročí smrti Antonie Nedošinské: Miloval ji lid i nacisté, kolegové od ní dávali ruce pryč

Za hranice, nebo na smrt

Odlet do emigrace stihli opravdu na poslední chvíli. Hlavně pro Wericha to bylo doslova za vteřinu dvanáct, protože letadlo nemohlo několik dní odstartovat kvůli špatnému počasí – byla zima a tehdy ještě padal sníh. Herec dostal informaci, že pokud se mu nepodaří zmizet z republiky do 9. ledna, úřady mu odeberou pas, což by znamenalo konec nadějí. 9. leden se ale pro něj stal záchranou. Mraky se roztáhly, vysvitlo slunce a letadlo mohlo vzlétnout. Bylo to na víc než šest let naposledy, co viděl svoji vlast. Přes Francii se dostali do USA.

Pokus o návrat po válce

Jaroslav Ježek se domů už bohužel nikdy nevrátil. Svůj tmavomodrý český svět už nespatřil, zemřel v Americe na Nový rok 1942. Jan Werich a Jiří Voskovec přicestovali zpět do vlasti v roce 1946 a pokusili se navázat na předválečné úspěchy, ale bývalou slávu už zpátky nezískali. Jiří Voskovec se později dokonce vrátil do USA, kde se objevoval jak v divadle na Broadwayi, tak i ve filmu. Jan Werich zůstal v Československu, ale komunistický režim mu bohužel příliš prostoru nedával.

Galerie Werich, Voskovec a Ježek emigrovali na poslední chvíli...

+ 1 fotka