Sváťa (26): Po smrti babičky jsem si slíbil, že na noční oblohu se už nikdy nepodívám. Nakonec si mě přivolala sama

Když mi umřel děda, babička každý večer usedala k noční obloze. Tvrdila, že jedna z hvězd je právě zesnulý děda. Já jí nevěřil, což byla chyba. Když po letech zemřela i ona, viděl jsem na nebi něco, na co nikdy v životě nezapomenu. Tváře svých prarodičů.

Mohlo by Vás zajímat:

Oxana (44): Vrátily se mi vidiny z dětství. Nevím, jestli ustojím všechny ty hlasy a postavy v bílém

Babička věřila, že jedna hvězda na nebi patří dědovi

Své prarodiče mám zafixované jako ty nejmilejší lidi ve svém životě. To, že mě milují, mi dávali najevo i tím, jak se na mě dívali. V jejich pohledech toho bylo víc než dost. Tehdy jsme bydleli společně ve velikém domě. Prarodiče měli své pokoje dole a já byl s rodiči nahoře. Miloval jsem ty chvíle, kdy jsme se sešli v přízemi a hráli karty.

Domácí pohoda se změnila v ten den, kdy děda náhle zemřel. Utrpěl srdeční příhodu, kterou bohužel nepřežil. Nejhůř to nesla babička Irma. Děda byl její tělo i duše. Když odešel, část babičky odešla s ním. Několik let byla jako vyměněná. Až po čase jsem si všimnul, že se jí do očí vrátila jiskra.

Možná tomu pomohlo to její věčné vysedávání na terase. Každý večer pozorovala hvězdy a šeptem k nim mluvila. Jednou jsem ji tajně poslouchal a zdálo se, že mluví s dědou. Věděla o mě a vyzvala mě, abych si k ní sednul. „Támhleta hvězda, to je tvůj děda," ukazovala prstem na nebe. Říkala to s takovou přesvědčivostí v hlase, že jsem tomu málem uvěřil.

Mohlo by Vás zajímat:

Ester (25): Ať už to byl sen, nebo dědovo zjevení, vyřešily jsme díky tomu těžkou finanční situaci

Po babiččině smrti jsem se nechtěl dívat na noční nebe

Naučila mě s dědou rozmlouvat a já cítil, že mi to dělá dobře. Někdy se dokonce zdálo, že ta hvězda, která měla dědu představovat, zablikala. Nebylo snad večera, kdybychom s babičkou nešli alespoň na pár minut před dům. A tam jsme se tiše dívali na hvězdy. Dlouhá léta to byl náš zvyk. Když zemřela i babička, slíbil jsem si, že se na noční nebe už nikdy nepodívám.

Její smrt pro mě byla snad ještě víc bolestivá než ta dědova. Rodiče se mi snažili domlouvat, abych pokračoval v nočním pozorování hvězd. Nedokázali pochopit, že mě to bolí a už toho nejsem schopen.

Jednoho dne jsem znovu vzhlédl k nebi. Nemohl jsem spát, pořád mě budila noční můra. Když jsem zůstal odevzdaně ležet v posteli s tím, že určitě neusnu, měsíc mi zasvítil přímo do pokoje. Působilo to na mě, jako kdyby mě volal k oknu. Vzal jsem si mikinu a rozhodl se, že si půjdu sednout před dům. Pohodlně jsem usedl na křeslo, kde babička sedávala, a podíval se nahoru.

Mohlo by Vás zajímat:

Hedvika (22): Nerudný soused hlídá vchodové dveře i po smrti. Je to divné, ale vlastně trochu uklidňující

Na noční obloze jsem spatřil tváře prarodičů

Během několika málo minut jsem na nebi viděl tváře svých prarodičů. Měli hlavy těsně u sebe a usmívali se na mě. „Jsme pořád s tebou," zaznělo odněkud z dáli. Aniž bych byl schopen slova, stoupnul jsem si a upřeně se díval na nebe. Musel jsem si promnout oči, protože mi to přišlo jen těžko uvěřitelné.

Až do rána jsem seděl na terase s pohledem upřeným k nebi. Už nikdy víc jsem to nezažil. Věřím však, že se mi prarodiče zjevili v pravý moment. Bylo to přesně ve chvíli, kdy jsem ztrácel naději, že se někdy vyrovnám s jejich odchodem. Už si nenechám ujít jediný večer a nezapomínám se dívat na noční nebe.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (23): Když jsem u babičky v okně viděla neznámou postavu, hned jsem věděla, že to je zesnulý děda

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.