Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeAnna byla po rozchodu na dně. Když začala pomáhat v psím útulku, nejenže si našla nové kamarády, ale také se jí vrátila chuť do života.
Rozchod s Petrem byl náhlý a bolestný. Nebudu předstírat, že jsem se s tím hned vyrovnala. Pronajala jsem si garsonku na druhém konci města – útulnou, ale tak podivně cizí. Samota mezi čtyřmi stěnami byla doslova hmatatelná. Chyběly mi dokonce i ty maličkosti, co mě dřív štvaly – Petrův šálek zapomenutý v koupelně, jeho remcání, když ho něco rozčilovalo.
Seznámení v útulku pro psy
Jednoho rána na mě na sociální síti vyskočila informace, že v psím útulku hledají dobrovolníky. Zaujalo mě to a šla jsem tam hned druhý den. Přivítal mě hlasitý štěkot, pak se objevila žena v zelené bundě. „Nová dobrovolnice?“ usmála se. „Pojďte, ukážu vám to tady.“ O pár minut později jsem už držela v ruce vodítko s energickým, chlupatým křížencem. Když jsem se podívala do jeho hnědých očí, pocítila jsem něco zvláštního – jako by mi připomněl, že pořád můžu pro někoho být důležitá.
U brány jsme minuli vysokého vousatého muže v červené čepici. Usmál se na mě. Později jsem zjistila, že se jmenuje Marek. Často jsem ho potkávala mezi kotci pro psy. Jednoho dne navrhl, abychom vzali dva psy na procházku mimo areál útulku. Vzal s sebou velkého černého ovčáka a já držela na vodítku menšího křížence, který se pořád zastavoval, aby očichal každý keř. „Někdy stojí za to zajít s nimi dál,“ řekl Marek. „Je to pro ně větší zábava.“
„Asi i pro mě,“ odpověděla jsem. Ten večer, když jsem ležela v posteli, jsem poprvé po dlouhé době cítila, že se mám na koho těšit. A nejsou to jen psi.
Pozval mě na výlet
Jednoho dne za mnou Marek přišel s telefonem v ruce. „Podívej,“ řekl a ukázal mi fotku horského údolí. „Byli jsme tam před dvěma týdny. Počasí jako z pohádky, nikde nikdo.“ Na dalších snímcích jsem viděla dřevěnou chalupu, potok a usměvavé lidi v trekových botách.
„Vypadá to nádherně. Už dlouho jsem nikde nebyla...“ povzdechla jsem si.
„To se musí změnit. O víkendu se chystáme na menší výlet. Jede se mnou i Káťa. Nechceš jít taky? Na čerstvém vzduchu si vyčistíš hlavu.“
Káťa, která stála nedaleko, se na mě usmála. „Pojeď s námi. Fakt ti to prospěje. Copak chceš celé dny jen sedět v té své garsonce?“
Chtěla jsem říct, že je to dobrý nápad, ale v hlavě se mi hned vynořily obrazy mého ex, s nímž jsem kdysi plánovala podobné výlety. „Zvážím to,“ odpověděla jsem vyhýbavě. Ještě ten večer jsem se ale přistihla, že myslím na hory, zatímco sedím ve svém tichém malém bytě. A i když jsem se pořád bála otevřít novým lidem, něco mi říkalo, že to mám zkusit. Napsala jsem Markovi, že se mnou může počítat.
Znovu jsem začala žít
Odjeli jsme brzy ráno. Marek řídil, Káťa seděla vzadu a já na místě spolujezdce pozorovala, jak město pomalu ustupuje políčkům a lesům. „Říkal jsem, že bude pěkné počasí,“ usmál se Marek, když se za zatáčkou objevily první horské vrcholky. „Ideální na túru.“
„I já jsem kdysi začínal od nuly,“ řekl mi Marek, když jsme si na túře dali pauzu. „Po rozchodu si člověk myslí, že ho už nic nečeká. A pak se najednou ukáže, že to není pravda. Někdy se musí člověk ztratit, aby našel něco lepšího.“
Usmála jsem se. Snad poprvé za několik měsíců. Z túry jsme se vrátili pozdě odpoledne. Když jsem přišla do své garsonky, cítila jsem, že se něco změnilo. Už jsem se tu necítila jako vetřelec. Vytáhla jsem z batohu telefon a našla zprávu od Marka: „Díky za pěkný den. To je teprve začátek.“ Ten večer jsem si v kuchyni pověsila malý kalendář, který byl doposud prázdný. Do dalšího víkendu jsem si udělala otazník. Půjdeme zase hory? Nebo to bude něco jiného? Poprvé po dlouhé době jsem měla chuť plánovat.
Jedno odpoledne, když jsme společně uklízeli kotce, přišel ke mně Marek. „Myslím, že příští měsíc bychom mohli zkusit trochu náročnější trasu. Co ty na to?“ zeptal se. „Možná to zkusím,“ odpověděla jsem. Nebyl to slib, spíš pootevření branky, kterou jsem se dlouho bála projít. Doma jsem si sedla na gauč a podívala se na kalendář. Už nebyl prázdný – byly v něm záznamy setkání a výletů. Cítila jsem, že se konečně dostávám z toho, co mě drželo na místě. Znovu začínám žít...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
