Marta (36): Ztratila jsem práci, snoubence i přátele. A přesto prožívám nejlepší rok svého života

Kdyby mi někdo na konci loňského roku řekl, že mě čeká opravdová životní revoluce, vysmála bych se mu. Měla jsem dobrou práci v renomované marketingové agentuře, spokojený vztah a partu přátel, se kterými jsem se vídala každý týden. Byla jsem šťastná a naplněná – nebo jsem si to alespoň dlouho namlouvala.

Marta (35): Jsem na sebe pyšná. Místo, abych se po rozvodu utápěla v žalu, přetavila jsem negativní energii v něco smysluplného

Přišla jsem o práci

Začátek nového roku nenaznačoval žádné změny. Byla jsem si svou pozicí tak jistá, že jsem si nevšímala varovných signálů. Proto mě šokovalo, když jsem v únoru dostala výpověď. Oficiálním důvodem bylo „snižování stavu“, ale ve skutečnosti to s tím nemělo nic společného. Prostě jsem najednou přestala zapadat do nové představy vedení o fungování týmu. O pár týdnů později mi to potvrdila kolegyně, na kterou jsem náhodou narazila v obchodním centru.

Byla jsem v šoku. V té agentuře jsem odpracovala šest let a najednou jsem zůstala s prázdnýma rukama. Věděla jsem, že svou práci dělám dobře, takže rozhodnutí zbavit se mě bylo nepochopitelné. Potřebovala jsem rychle najít něco nového, protože jsem neměla velké úspory. Peníze, které jsem si šetřila, měly původně sloužit na něco úplně jiného, ale v té chvíli se moje priority změnily.

Lucie (36): Podvedla jsem manžela s jeho nejlepším kamarádem. Otevřelo mi to oči a už vím, co chci od života

Ztráta práce byla jen začátek

Když jsem dostala výpověď, domů jsem se vracela se slzami v očích, přesvědčená, že útěchu najdu v náručí mého snoubence. Našla jsem ho sedět u počítače. Michal je programátor, pracuje z domu a měl tolik zakázek, že od monitoru téměř nevstával.

„Vyhodili mě z práce,“ řekla jsem tiše.

„Cože? Jak to?“ zeptal se.

„Taky to nechápu,“ odpověděla jsem.

„To je mi líto,“ pronesl. Zmohl se jen na tuhle větu – aniž by odtrhl oči od své práce. Chtěla jsem, aby mě obejmul a řekl, že všechno bude v pořádku, ale on se ani nezvedl ze židle.

„No... paráda,“ zamumlala jsem a odešla do kuchyně.

„Co ti zase je?“ zeptal se.

Neodpověděla jsem. Nechtěla jsem se hádat. Co vlastně dělám s tímhle člověkem? Práce je jedna věc, ale v životě jde i o něco jiného. Mimo svůj obor Michal neměl žádné zájmy. Volný čas trávil hraním počítačových her. Když jsem navrhla kino nebo procházku, odpověděl, že lepší bude zůstat doma u televize a objednat si něco k jídlu.

Když jsem přišla o práci, začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Žila jsem v neustálém spěchu a přehlížela podstatné detaily. Komunikace mezi námi prakticky neexistovala – byla bez emocí, omezená na řešení účtů a toho, co bude k večeři. Když potřeboval podporu on, byla jsem tu pro něj. Ale opačně to neplatilo. Byla jsem „v pořádku“, dokud jsem nemluvila o tom, co mě trápí nebo štve.

Ve skutečnosti nechtěl partnerku, ale maminku, která mu všechno naservíruje až pod nos. Jednoho dne jsem se zeptala, jestli ví, jakou kávu mám nejraději. Jen na mě zíral. Neměl ani tušení, přestože jsme spolu bydleli už rok. To je dost dlouhá doba na to, aby člověk věděl takovou maličkost.

Dagmar (53): Svůj život jsem obětovala manželovi a dětem. Dnes už vím, že jsem měla víc myslet na sebe

Nezrušila jsem jen zásnuby

Jednoho rána jsem vstala brzy a šla si zaběhat. Vždycky jsem to chtěla zkusit, ale nikdy nebyl čas. Začala jsem krátkou trasou a s každým krokem se mi v hlavě rozjasňovalo víc a víc. Najednou jsem měla naprostou jistotu, že s Michalem už nechci být. Řekla jsem mu to u snídaně.

„Ty ses změnila,“ řekl nepříjemným tónem, „a ne k lepšímu.“

„To je tvůj názor, máš na něj právo,“ odpověděla jsem.

Do dvou dnů se odstěhoval. Když z mého bytu zmizely všechny jeho věci, cítila jsem obrovskou úlevu. Neplakala jsem. Nebylo mi smutno. Došlo mi, že celou dobu, co jsme byli spolu, jsem lhala sama sobě. Intuice mi říkala, že to není muž pro mě, ale já ji tvrdohlavě ignorovala.

Zrušení zásnub spustilo lavinu. Začala jsem přehodnocovat všechny své vztahy. Přestala jsem volat a psát kamarádům, aby se se mnou sešli. Oni se mi také neozývali. Až pár týdnů po rozchodu jsem na některé náhodou narazila na ulici.

Dřív jsem si neuvědomovala, že základem těch přátelství bylo věčné stěžování si a pomlouvání. Už jsem v tom nechtěla pokračovat. Přestalo mě zajímat remcání na vládu, počasí, sousedy, šéfa nebo kolegy. Najednou jsem to viděla jasně – byla to bída. I od nich jsem slyšela ta „kouzelná“ slova: „Ty ses změnila...“

Hana (65): Dcery mi darovaly výlet do Itálie, ale já to odmítla. Pak mi došlo, že nesmím promarnit svůj život vařením a úklidem

Všechno zlé je k něčemu dobré

Rodina se vyptávala, co se děje, protože už jsem nechtěla žít podle cizích očekávání. Učila jsem se nastavovat hranice – a to se nelíbilo každému. Zůstala jsem sama, ale nebylo mi z toho smutno. Měla jsem dost vztahů, které mi nic nepřinášely.

Nemůžu popřít, že byly chvíle, kdy mi bylo těžko. Věděla jsem ale, že takový „úklid“ je nutný, aby se v životě objevily nové věci a lepší lidé. To, co mi nejdřív připadalo jako prokletí a pohroma, se nakonec ukázalo jako požehnání. Dostala jsem chuť znovu vyplout s větrem v zádech.

Začala jsem si užívat chuť ranní kávy vypité beze spěchu, vítr jemně hladící moji tvář při běhání a víru, že všechno dopadne tak, jak má. Nemám ani stín pochyb, že je to nejlepší rok mého života, protože jsem konečně vyšla vstříc sama sobě...

Další příběhy ze života →

Jana (60): V šedesáti jsem se rozhodla začít žít jinak. Rozvedla jsem se, přiznala šediny a chodím na kurz salsy

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].