Tereza (30): Kvůli zpožděnému letu jsem nestihla pohřeb mé milované babičky. Rodina se ke mně otočila zády

Nikdy nezapomenu, jak voněly její ruce – po růžové masti a trochu po kynutém těstu. Když jsem byla malá, byla pro mě babička celý svět. Objímala mě, když se rodiče hádali. Naučila mě číst ještě dřív, než jsem nastoupila do školy. Měla příjemný hlas, moudré oči a trpělivost, kterou jsem po ní bohužel nezdědila...

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (42): Rodiče se na mě vykašlali kvůli postiženému bratrovi. Teď mi zazlívají, že mu nejdu na pohřeb

Nestihla jsem babiččin pohřeb

Když jsem odjela za prací do zahraničí, začaly jsme se odcizovat. Život mě pohltil – práce, účty, samota v cizí zemi. Nevolala jsem jí tak často, jak bych měla. Ale když už jsme si zavolaly, v jejím hlase bylo pořád to samé – láska a starost. Vždycky mi při tom vyhrkly slzy.

Jednoho dne mi rodiče oznámili, že zemřela. Zhroutila jsem se na studenou podlahu v kuchyni. Třásly se mi ruce a měla jsem pocit, že se mi zhroutil celý svět. Okamžitě jsem si šla koupit letenku, ale nejbližší volný let byl až za dva dny. A co bylo horší, let měl zpoždění – nejdřív kvůli technické závadě, pak kvůli počasí. Do Prahy jsem dorazila pozdě. Pohřeb jsem nestihla.

Do domu rodičů jsem přišla až večer a hned jsem cítila, že je něco špatně. Nikdo mě nepozdravil. Tety seděly u stolu, kde už zůstaly jen drobky z koláče a nedopité čaje. V rohu seděla sestřenice s manželem a oba zírali do telefonů. Když jsem vstoupila do obýváku, najednou si všichni našli něco, čemu se museli věnovat.

Mohlo by Vás zajímat:

Nika (29): Rodina mi nechtěla kazit líbánky v Thajsku. Zatajili mi, že táta dostal infarkt a zemřel

Rodina mě odsoudila

„Udělala jsem všechno, co šlo, abych to stihla...“ řekla jsem tiše mezi dveřmi. Nikdo nereagoval.

Jen teta Helena po chvíli zvedla oči a se zvláštním úsměvem pronesla: „Možná jsi měla přiletět o den dřív...“

Podívala jsem se na bratrance, ale vyhnul se mému pohledu. „Nemůžu za to. Let měl zpoždění,“ zkusila jsem to znovu, i když jsem věděla, že je to zbytečné.

„Myslíš, že by na tebe byla babička pyšná?“ zeptala se teta.

Sedla jsem si v předsíni na botník. Připadala jsem si jako osmiletá holka, která se vrátila domů po nějaké velké hádce. Cítila jsem směs vzteku, smutku a zklamání. Nemohla jsem uvěřit, že mě lidé, se kterými jsem toho tolik prožila, dokázali tak snadno odsoudit. Chvíli jsem měla chuť se rozplakat, ale nechtěla jsem, aby viděli moje slzy.

Mohlo by Vás zajímat:

Květa (57): Manžel mi řekl, že až zemřu, na můj pohřeb nepřijde. To mu nikdy neodpustím

Sestra se ke mně otočila zády

Moje sestra Jana stála u dřezu a myla hrnky. Šla jsem za ní s nadějí, že aspoň ona se mnou bude chtít mluvit. Jenže teď přede mnou stála jako někdo úplně cizí. „Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se opatrně.

Pokrčila rameny. Odložila hrnek. Dívala se z okna, jako by tam bylo něco zajímavějšího než já.

„Myslíš, že jsem chtěla zmeškat její pohřeb?“ zeptala jsem se a hlas se mi třásl.

„Nejde o to, co jsi chtěla. Ale o to, co jsi udělala,“ odpověděla chladně.

„Byl to pohřeb, ne soutěž o největšího truchlícího roku,“ řekla jsem vztekle. „Nestihla jsem to. Všechno se naplánovat nedá.“

„To nemůžeš pochopit. Nebyla jsi tady,“ odsekla a otočila se zpět k nádobí.

Chvíli jsem tam stála a nevěděla, co říct. Doufala jsem, že něco dodá, že to vysvětlí, možná se omluví za ten tón. Nic. „Myslela jsem, že aspoň ty mě pochopíš,“ řekla jsem tiše, ale ona si mě už nevšímala.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (23): Tři pohřby během jednoho roku. Zbyla mi jen babička, často myslím na nejhorší

Setkání na hřbitově

Na hřbitov jsem šla sama. Už byla tma, lehce mrholilo, ve vzduchu byl cítit pach mokré hlíny. Hrob se dal snadno poznat podle čerstvých květů, věnců a hořících svíček. Všechno bylo krásné, ale trochu smutné. Stála jsem u hrobu dlouho, nebyla jsem schopná se pohnout. „Promiň,“ zašeptala jsem. „Moc jsem si přála být tady dřív.“

Hlas se mi zlomil. Sedla jsem si na nedalekou lavičku a začala říkat všechno, co jsem nestihla: že jsem ji milovala, že jsem na ni nikdy nezapomněla, že mi byla oporou i na dálku. Že v těch nejtěžších chvílích mi pomáhala vzpomínka na její hlas. Že nebýt jí, nikdy bych nenašla odvahu odjet. A že se mi stýskalo – jen jsem to neuměla dát najevo.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Ze zamyšlení mě vytrhlo zakašlání. Otočila jsem se a uviděla jsem starší paní. Měla šedé vlasy stažené do drdolu a hezký kabát. „Nejste náhodou Tereza?“ zeptala se.

„Ano... Odkud mě znáte?“ odpověděla jsem překvapeně a pomalu vstala.

„Ale zlatíčko. Vaše babička o vás pořád mluvila. Tolikrát jsem vás viděla spolu, když jste byla malá. A pak už jsem jen poslouchala její vyprávění. Říkala, že její vnučka je chytrá a pracovitá. Že jste sice daleko, ale zvládáte to. Byla na vás pyšná, víte to?“

Nedokázala jsem říct ani slovo. Jen jsem přikývla a znovu mi vyhrkly slzy. Paní se jemně usmála a položila mi ruku na rameno. „Nedejte na to, co si lidi povídají. Ona vás milovala. A věděla, že jste udělala, co jste mohla.“

To stačilo. Všechen ten vztek, výčitky, smutek – jako by to najednou trochu polevilo. Jedna věta od cizí ženy pro mě znamenala víc než mlčení celé rodiny.

Mohlo by Vás zajímat:

Janka (43): Našla jsem lásku na pohřbu manžela. Za osudovou přitažlivost jsem se ale dlouho styděla

Babička mě měla ráda

Druhý den jsem se šla projít. Zastavila jsem se před babiččiným domem. Byl tmavý a tichý, závěsy byly zatažené a u dveří opadávala omítka. Když jsem byla malá, připadal mi obrovský, s kouzelnou zahradou, která v létě voněla po rybízu a šeříku.

Sedla jsem si na nízkou zídku u branky. Vzpomněla jsem si na rána, kdy mě budila vůně čerstvých koláčů – babiččiných „na zkoušku“, i když vždycky dopadly dobře. Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu sedávaly u kuchyňského stolu a ona mi četla Děti z Bullerbynu. Tu knížku jsem znala nazpaměť, ale stejně jsem chtěla, aby mi ji četla. Vzpomněla jsem si taky na něco, co mi řekla před mým odjezdem: „Nemusíš být všude. Stačí být tam, kde máš být. Ve správný čas.“

Tehdy jsem tomu moc nerozuměla. Teď už ano. Nemusím nikomu dokazovat, že jsem ji milovala. Nemusím se omlouvat za zpožděný let ani vysvětlovat, že život někdy zkrátka nejde podle plánu. Babička mě znala líp než všichni dohromady. A jestli na mě byla pyšná, pak už jsem to nemusela hledat u těch, kteří se ke mně otočili zády...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (35): Skoro 20 let jsem odmítala chodit babičce na hrob. Když jsem se tam vydala, čekalo mě překvapení

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].