Anna (35): Skoro 20 let jsem odmítala chodit babičce na hrob. Když jsem se tam vydala, čekalo mě překvapení

Když mi bylo šestnáct, zemřela mi babička Alena. Bylo jí 77 let a podlehla rakovině. Byla pro mě jako moje máma. Od pohřbu jsem jí nebyla na hrobě. Až nyní, po devatenácti letech, jsem se za ní vydala. Na hřbitově mě čekalo překrásné překvapení.

Mohlo by Vás zajímat:

Nikola (23): Babička se mi těsně před smrtí svěřila se zvláštním zážitkem. Díky němu odešla v klidu

Zlobila jsem se na babičku, že chce odejít bez boje

Za babičkou Alenou jsme jezdili s otcem a sestrou Míšou. Máma vždycky zůstala doma, protože svoji tchyni nesnášela. My si tam užili nespočet krásných letních prázdnin. Chodili jsme s babičkou do lesa sbírat borůvky, ze kterých následně udělala domácí kynuté knedlíky.

Večer jsme hrávali karty nebo se dívali na tehdy ještě černobílou televizi. Babička se mi snažila vštěpovat jen dobré hodnoty. Často mi kladla na srdce, abych v dospívání nebrala drogy, nekouřila a byla dobrým člověkem. Těmito slovy končilo každé naše loučení.

I když byla babička o tolik starší než já, měla ke mně blízko. Možná víc než vlastní máma. Naslouchala mi a vnímala mě tak, až bych skoro řekla, že mi viděla do duše. Když mi bylo čtrnáct, babička onemocněla rakovinou slinivky. Táta se ji snažil přemluvit k léčbě, ale ona to jako stará škola odmítla. Věřila, že už si ji Bůh volá k sobě a s nemocí nebojovala.

Mohlo by Vás zajímat:

Bedřich (68): Zkratka přes hřbitov nebyl dobrý nápad. Potkal jsem muže, který si lehl do hrobu

Téměř dvacet let jsem jí nešla na hrob

Zemřela během dvou let. Zhubla dvacet kilo a z tváře se jí vytratila radost. Já se na ni velmi zlobila. Nechápala jsem, proč nechce podstoupit léčbu a být tady s námi. Babička mi tehdy řekla: ,,Odtamtud vás budu moci chránit snáz, než když jsem tady.“ Já význam jejich slov nechápala. Zemřela v roce 2003, doma v posteli.

Ve mně se mísil vztek se smutkem. Měla jsem babičku za sobce, který mě tu nechal. Po pohřbu jsem se zařekla, že už za ní nikdy nepojedu. Bylo mi šestnáct let, mladá holka, se kterou mlátila puberta. No jo, ale já svým slovům málem dostála.

Po několik let jsem chvílemi měla pocit, že je babička někde blízko. V těžkých časech jsem dokázala najít řešení, nebo se stal zázrak, který daný problém vyřešil. Občas jsem si říkala, že za tím určitě stojí babička. Bohužel ani to mě nepřinutilo, abych za ní jela na hrob. Po čase mě vztek přešel. Problémem však byla vzdálenost, která nás od sebe dělila. Až letos, týden před Dušičkami, se ve mně něco zlomilo a já se rozhodla, že za ní pojedu.

Mohlo by Vás zajímat:

Thea (29): Padající fotografie zesnulé maminky byla varováním, že se něco děje

Nápis na náhrobní desce začal zářit

Babička leží na malém hřbitově v Březové nad Svitavou. Vydala jsem se tam první listopadový víkend. Hned, jak jsem na hřbitov vstoupila, pocítila jsem úlevu. Poklekla jsem k hrobu a omlouvala se babičce, že jsem tolik let nepřišla. Seděla jsem tam tak dlouho, až jsem ztratila pojem o čase.

Najednou byla tma a mně bylo jasné, že musím odejít. Vstala jsem a dala babičce poslední sbohem. Pak se nápis jejího jména vytesaný na náhrobní desce rozzářil. Písmenko po písmenku, číslice po číslici. Podívala jsem se po ostatních hrobech, ale zářil jen ten babiččin. Přeložila jsem si to jako pozdrav ze záhrobí. Zdá se, že se babička nezlobí, že jsem tolik let nepřijela. Věřím, že nade mnou drží ochrannou ruku. Slibuji, že už za ní budu jezdit pravidelně.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Želmíra (24): Po smrti blízkého přítele netruchlím. Z onoho světa mi pomáhá hledat odpovědi

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.