Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeVzpomínky na babičku Anežku provázejí celý život. Když zemřela, cítila se Anežka ztracená. Chtěla být u rozloučení, ale osud to zařídil jinak. A místo pochopení našla u rodiny jen chlad a výčitky.
Nikdy nezapomenu, jak voněly její dlaně – růžovou mastí a trochu kynutým těstem. Babička byla mým celým světem, když jsem byla dítě. Byla to ona, kdo mě objímal, když se rodiče hádali. Byla to ona, kdo mě naučil číst ještě než jsem šla do školy. Měla hřejivý hlas, moudré oči a trpělivost, kterou jsem já sama nikdy nezdědila.
Milovala jsem ji
Když jsem odjela pracovat do zahraničí, náš kontakt ochabl. Život mě pohltil – práce, účty, samota v cizí zemi. Nevolala jsem tak často, jak jsem měla. Ale když už jsme spolu mluvily, slyšela jsem v jejím hlase to samé, co vždycky – lásku a starost. Vždycky se mi tehdy nahrnuly slzy do očí.
Když mi zavolali, že babička zemřela, sesunula jsem se na studené dlaždičky v kuchyni. Ruce se mi třásly a srdce jako by se mi propadlo. Letenky jsem koupila hned. Sbalila jsem se za hodinu a odletěla o dva dny později. Ale letadlo mělo zpoždění – nejdřív technické, potom kvůli počasí. V Praze jsem byla příliš pozdě. Nestihla jsem pohřeb.
Vešla jsem do domu večer a hned jsem cítila, že je něco špatně. Nikdo neřekl ani „ahoj“. Tety seděly u stolu, který už byl skoro prázdný, jen zbytky koláče na talířcích a pár nedopitých čajů. V koutě seděla sestřenice s manželem a zírala do telefonu. Když jsem vešla do obýváku, všichni se najednou začali věnovat něčemu jinému.
„Dělala jsem všechno, abych to stihla…,“ řekla jsem tiše, když jsem stála ve dveřích, ale nikdo nereagoval. Jen teta Helena zvedla zrak a s podivným úsměvem řekla:
„Možná jsi měla přiletět o den dřív?“
Měla jsem výčitky svědomí
Hledala jsem očima podporu u bratrance, se kterým jsem kdysi vyrůstala, ale on se mému pohledu vyhýbal.
„Nebyla to otázka volby, letadlo mělo zpoždění,“ zkusila jsem se ještě jednou omluvit, i když už jsem věděla, že to k ničemu nepovede.
„Myslíš, že by na tebe byla babička pyšná?“ zeptala se tiše teta. Ani nezvedla hlavu od šálku.
Sedla jsem si v předsíni na kraj botníku. Cítila jsem se, jako by mi bylo osm let a vrátila jsem se domů po nějaké velké hádce. Uvnitř se mi všechno míchalo – vztek, lítost, zklamání. Nemohla jsem uvěřit, že mě ti lidé, se kterými jsem toho tolik prožila, tak snadno odsunuli. Na chvíli se mi chtělo brečet, ale nedala jsem jim to zadostiučinění. Seděla jsem v tichosti a zírala do podlahy.
Moje sestra Katka stála u dřezu a myla šálky. Přistoupila jsem k ní v naději, že si snad alespoň ona bude chtít promluvit. Vždycky jsme spolu spávaly na prázdninách u babičky, znaly jsme svá tajemství, společně jsme vymýšlely hry. Teď přede mnou stála jako někdo úplně cizí.
Obrátili se ke mně zády
„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se opatrně. Pokrčila rameny. Odložila jeden šálek, ani si neutřela ruce. Dívala se z okna, jako by tam bylo něco zajímavějšího než moje přítomnost.
„Vážně si myslíš, že jsem to chtěla zmeškat?“ zeptala jsem se a nemohla jsem potlačit třes v hlase.
„Nejde o to, co jsi chtěla, ale co jsi udělala,“ odpověděla bez emocí.
„Byl to pohřeb, ne casting na truchlícího roku,“ řekla jsem a snažila se skrýt vztek.
„To nepochopíš, protože jsi tu nebyla,“ odsekla ostře. Otočila se a vrátila se k mytí nádobí.
Chvíli jsem tam stála a nevěděla, co říct. Čekala jsem, že snad něco dodá, snad to vysvětlí, snad se omluví za ten tón. Nic z toho. Pochopila jsem, že jsem se snažila dostat na místo, které už neexistovalo.
„Myslela jsem, že alespoň ty mě pochopíš,“ řekla jsem ještě, ale ona jen pokrčila rameny a otočila se ke mně zády.
Nerozuměli mi
Šla jsem na hřbitov sama. Už se stmívalo, nebe bylo těžké od mraků, vonělo to mokrou hlínou. Hrob se dal snadno najít – čerstvé květiny, věnce, svíčky ještě hořely. Všechno to vypadalo krásně a cize zároveň. Stála jsem nad ním delší chvíli, neschopná se pohnout.
„Promiň,“ řekla jsem konečně tiše. „Tolik jsem si přála tady být dřív.“
Zlomil se mi hlas. Klekla jsem si na chladnou zem a začala jsem říkat všechno, co jsem nestihla: že jsem ji milovala, že jsem na ni vůbec nezapomněla, že po všechna ta léta byla mou oporou i na dálku, že v nejtěžších chvílích jsem si vzpomínala na její hlas. Že kdyby nebylo jí, neměla bych odvahu odjet, nezvládla bych to. A že se mi stýskalo, jen jsem to neuměla ukázat.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Možná hodinu, možná dvě. Nakonec jsem uslyšela něčí kroky. Otočila jsem hlavu a uviděla starší ženu. Měla šedé vlasy stažené do drdolu, tlustou bundu a tašku s nákupem.
„Paní Anežka?“ zeptala se.
„Ano… Odkud mě znáte?“ odpověděla jsem překvapeně a pomalu vstávala.
„Vaše babička o vás mluvila každý den. Tolikrát jsem vás viděla spolu, když jste byla ještě malá. A potom už jsem jen poslouchala její vyprávění. Že je vnučka chytrá, pracovitá. Že je tam, daleko, ale že si vede dobře. Byla na vás pyšná, víte?“
Dojalo mě to
Nemohla jsem nic říct. Jen jsem přikývla a cítila, že se mi znovu derou slzy do očí. Žena se mírně usmála a položila mi ruku na rameno.
„Netrapte se tím, co lidé říkají. Ona vás milovala. A věděla, že jste udělala všechno, co jste mohla.“
Tato slova stačila. Všechen ten vztek, lítost, pocit viny – najednou byly lehčí. Jedna věta od cizí ženy pro mě znamenala víc než mlčení celé rodiny.
Druhý den jsem se šla projít po naší čtvrti. Vzduch byl svěží a ulice známé, i když všechno se zdálo menší než v dětství. Zastavila jsem se u babiččina domu. Stál prázdný, se zataženými okny a opadávající omítkou u dveří. V dětství se mi zdál obrovský, s kouzelnou zahradou, která v létě voněla rybízem a šeříkem.
Stýskalo se mi po ní
Sedla jsem si na nízkou zídku před brankou. Pamatovala jsem si rána, kdy mě budila vůně čerstvých kynutých koláčů, které babička pekla „na zkoušku“, i když věděla, že budou dokonalé. Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu sedávaly u kuchyňského stolu a ona mi četla „Děti z Bullerbynu“. Znala jsem tu knihu nazpaměť, ale stejně jsem chtěla, aby mi četla ona.
Vzpomněla jsem si také, jak mi jednou, ještě před odjezdem, řekla: „Nemusíš být všude. Stačí, že jsi tam, kde je třeba. Ve svůj čas.“ Tehdy jsem úplně nerozuměla, co tím myslí. Teď už jsem chápala.
Nemusela jsem nikomu dokazovat, že jsem ji milovala. Nemusela jsem se omlouvat za zpožděný let ani za to, že se život někdy prostě děje. Babička mě znala lépe než celá ta rodina dohromady. Pokud na mě byla pyšná ona, nemusela jsem hledat potvrzení v pohledech lidí, kteří se ke mně zachovali jako k vetřelci.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
