Jitka (46): Neustála jsem vyhrocené emoce při pohřbu. Měla jsem nutkavou potřebu se smát. Dodnes mě z toho mrazí

Minulý týden mi zavolala sestřenice, že zemřela její maminka Jarmilka. Byla to milá paní a mé dětské vzpomínky se vázaly právě k ní.

Mohlo by Vás zajímat:

Václava (20): Ze hřbitova jsem neodešla sama. Připojil se ke mně duch čerstvě pohřbené dívky

Standardní minulost bez zvláštních emocí

V minulosti jsem se rozloučila s mnoha staršími příbuznými. Nikdy jsem nepociťovala při pohřbu nic jiného než zármutek. Stres z těla jsem nechala odejít ven. Vždy jsem si na pohřbu poplakala. Obecně pohřby nemám ráda. Za ten týden od smrti milované osoby se člověk dostane z nejhoršího šoku, vyhrocené emoce odezní a zbyde jen smutek. A při pohřbu se bolavá rána zase obnoví a v ještě horší intenzitě.

Za poslední dobu jsme v naší rodině truchlili často. Během dvou let mi zemřela prateta, babička i bohužel i roční neteř. Zde to byl zážitek obzvláště traumatizující. Je přirozené, že umírají staří. To je přirozený koloběh. Smrt dává životu smysl. Jenže ten smysl nevidím v tom, když zemře mladý člověk. A v případě roční neteře, která zemřela ve spánku, to bylo doslova nepochopitelné. Všechny z rodiny to hluboce zasáhlo.

Mohlo by Vás zajímat:

Anežka (41): Osud si se mnou pohrál. V den, kdy jsem se naposledy rozloučila s mámou, jsem poznala svého otce

Poslední pohřeb se mi vymknul z kontroly

Moje teta Jarmilka byla mou nejmilovanější osobou hned po mamince a babičce. Často jsem jí až do její náhlé smrti navštěvovala. Byla jsem u ní na návštěvě den před tím, než nás navždy opustila. A byla v pořádku. Daly jsme si spolu kávu a popovídaly si. Probraly jsme všechny drby v rodině i ve vesnici. O to víc jsem byla v šoku, když mi sestřenice volala, že Jarmilku našla ležet na zemi a bohužel už jí nebylo pomoci.

Sestřenice s rodinou zorganizovali krásný dojemný pohřeb. Koupila jsem Jarmilce velkou květinu a skoro se ztratila v záplavě ostatních květin. Tak moc byla Jarmilka oblíbená a každý z vesnice se s ní přišel rozloučit. Když jsem se zprávu o jejím odchodu dozvěděla, probrečela jsem celou noc. Nemohla jsem se uklidnit. Měla jsem už napuchlé oči a stále mě to nutilo brečet.

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (47): Když syn boural, zemřel jeho kamarád. Je to smutné, ale ulevilo se mi, že v rakvi neleží moje dítě

Otázky nad svým chováním

V den pohřbu jsem se od rána klepala a cítila jsem slabost. Doslova jsem se fyzicky necítila na to, se pohřbu zúčastnit. Oblékla jsem své černé šaty a vyrazila do místního kostela. Už na začátku jsem v sobě pociťovala divné emoce. Uvnitř mě to vřelo, ale tak nějak pozitivně. Děsilo mě to. A pak když začal pohřeb a mě přemohly emoce, tak místo pláče se mi začal obličej křivit do úsměvu. Snažila jsem se chovat důstojně, ale prostě to nešlo. Nesmála jsem se nahlas. Jen ten obličej se tak tvářil. Smála se mi nekontrolovatelně pusa.

Vůbec jsem nedokázala ovládat svůj obličej, tak jsem si alespoň před ústa dala kapesník, sklonila jsem hlavu a dělala, že pláču. Ale cítila jsem se totálně trapně. Nedůstojně. Ihned po pohřbu jsem utekla pryč. Když jsem se doma uklidnila a dorazila jsem k příbuzným na zahradu, kde se konala sešlost na rozloučenou. Tam už jsem byla vizuálně v pořádku a modlila jsem se, aby si toho nikdo v kostele nevšimnul. Na otázky, kam jsem po pohřbu běžela, jsem se vymluvila na střevní problémy spojené se stresem. Doufám, že to byl ojedinělý zkrat, který se nebude opakovat.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Táňa (56): Když můj manžel zemřel, rodina si myslela, že jsem také mrtvá. Nejraději by mě pochovali spolu s ním