Facebook
Instagram
Anežka vyrůstala bez otce. Odešel hned, jak se narodila. Roky s tím bojovala, ale po čase se s tím smířila. S maminkou měly hezký vztah. Když podlehla zákeřné nemoci, uspořádala jí Anežka důstojný pohřeb. Právě tam poprvé spatřila svého otce.
Jsem jedna z těch dívek, které vyrůstaly bez otce. Zmizel z mého života dřív, než jsem ho stihla poznat. Nikdy jsem nepochopila, proč mamku opustil. Kladla jsem vinu sobě za to, že jsem se narodila. Mamka ale vždycky říkala, že s tím nemám nic společného.
Máma se bála dalšího zklamání
Mamka to neměla jednoduché. Jako malá jsem se pořád ptala, kde je táta. Nechápala jsem, proč ostatní děti tatínka mají a já ne. Mamka mi odpovídala stále stejně. ,,Prostě od nás odešel. Já také nevím proč,“ poznamenala vždycky a to mi muselo stačit. Neměla jsem sice srovnání, jaké to je otce mít a náhle o něj přijít, ale cítila jsem, že mi ten někdo chybí.
Neměly jsme ani jeho fotku. V pubertě jsem se snažila pátrat, ale otce jsem nenašla. Ve dvaceti jsem se prostě smířila s tím, že není. S mamkou nám to vždycky skvěle klapalo. Byly jsme si vzájemně oporou, náš vztah byl založený na upřímnosti a lásce. Moc jsem si přála, aby si někoho našla. Samotu si nezasloužila.
Jenže ona se bála dalšího zklamání, takže na muže trvale zanevřela. Rvalo mi srdce, když jsem se od ní stěhovala. Měla jsem k tomu ale důvod. S Pavlem už jsme chtěli bydlet spolu. Budovat si vlastní budoucnost. Mamka to brala sportovně. Bydlela jsem od ní hodinu cesty. Kdykoliv to šlo, navštěvovaly jsme se.
Na mamčin pohřeb přišel cizí muž
Po několika letech se zdálo, že si mamka zase užívá života. Výčitky svědomí, že jsem ji opustila, byly pryč. Pochyby se vrátily až ve chvíli, kdy mi syn po příchodu od babičky řekl, že jí tekla krev z nosu a zvracela. ,,Mami, ona se nemohla ani zvednout ze země, ale odmítala, abych jí zavolal sanitku,“ brečel doma Lukáš.
Okamžitě jsem si s matkou promluvila. To, že má rakovinu a umírá, mě ani ve snu nenapadlo. Už s tím nešlo moc dělat a do dvou let zemřela. Pro mě to byla rána přímo do srdce. Byla mým jediným rodičem, vrbou a maminkou, o které sní každé dítě. Nebýt Pavla, zřejmě bych se zbláznila. Mamce jsme vystrojili důstojný pohřeb.
Věděla jsem, kdo všechno přijde. Poznala jsem všechny. Až na jednoho muže. Bylo mu okolo šedesáti, možná trochu přes. Stál stranou od všech ostatních. Cítila jsem, že mě pozoruje. ,,Kdo to je?“ ptal se mě Pavel. ,,Co já vím. Možná mamčin tajný ctitel,“ odbyla jsem ho a chtěla to nechat být. Toho muže jsem ale měla pořád za zády.
Ten cizí muž byl můj otec
Když bylo po pohřbu a já zůstala sama v síni, přišel ke mně. ,,Ty jsi Anežka, viď?“ pronesl a já se mu zadívala do tváře. Viděla jsem v ní kus sebe. ,,Ano, jsem. A vy?“ otázala jsem se a měla pocit, že ho znám. Muž se odmlčel, a pak se mi zpříma zadíval do očí. ,,Já jsem tvůj táta,“ řekl a mně vyhrkly slzy. Neměla jsem potřebu pochybovat. Mám jeho oči.
V den, kdy jsem se definitivně rozloučila s maminkou, jsem poznala svého otce. Už nikdy nestihneme dohnat ztracené roky, ale otevřela jsem mu dveře do svého života. Nemůžu si dovolit ho znovu ztratit. Postupně se dozvídám, proč nás opustil. Bohužel jsem měla pravdu. Byla jsem na vině já. Tehdy se na dítě necítil, a tak raději utekl. Nevadí, každý dělá chyby. Hlavní je, že je umí uznat a zabojovat.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
