Facebook
Instagram
Václava je tichý člověk. Má ráda samotu a nejlépe se cítí na hřbitově. Nedávno na něm přibyl další hrob. Patří mladé dívce, která tragicky zahynula. Její duch se k Václavě připojil a šel s ní až domů.
Každý z nás někdy zažil něco, pro co neměl jasné vysvětlení. Ke mně se na hřbitově připojil duch čerstvě pohřbené dívky. Musela jsem ji odvést zpátky na hřbitov a požádat, aby mě nechala být.
Hřbitov je místo, které mě uklidňuje
Jsem velmi empatický a citlivý člověk. Umím se do druhého vcítit tak, že mám někdy dokonce pocit, že zřetelně vnímám jeho pocity. Je to jeden z důvodů, proč se lidem raději vyhýbám. Děsí mě to natolik, že raději vyhledávám samotu.
Ze všeho nejraději chodím do lesů nebo na hřbitov. Pro některé lidi je to smutné a ponuré místo. Já se tam ale cítím dobře. Proto se tam vydávám celkem často. Uklidňují mě plápolající svíčky a to ticho, které nikde jinde nenajdete.
Jeden takový hřbitov máme i na naší vesnici. Patří k těm menším, ale o to krásnějším. Všechny hroby na něm znám. Přesně vím, kdo v nich leží. Dokonce na hroby, na kterých je znát, že už u nich roky nikdo nebyl, pokládám čas od času květiny a zapaluji svíčky. Svým chováním jsem pro některé lidi z vesnice podivínem, ale to jsem prostě já!
Ze hřbitova se mnou šel stín
Při jedné ze svých posledních procházek hřbitovem jsem objevila čerstvý hrob. Byla do něj uložena mladá dívka Alena. Byla o rok mladší než já. Přišlo mi tragické, že někdo zemřel tak mladý. Její hrob pokrývaly krásné bílé květiny a věnec s věnováním od rodiny. Usedla jsem k hrobu a tiše k Aleně promlouvala.
I já jsem na hrob položila svíčku a odebrala se domů. Už se stmívalo. Šla jsem pod pouličními lampami, když jsem si v jednu chvíli všimla, že mimo svého stínu vidím ještě jeden. Rozhodilo mě to, a tak jsem zastavila.
Udělala jsem pár kroků a druhý stín šel vedle toho mého. Na ulici jsem stála sama. Stín nikomu nepatřil. A přesto tam byl. Nasadila jsem si kapuci a už se dál neotáčela. Najednou jsem cítila strach. Když jsem přišla domů, hned jsem si lehla do postele. Cítila jsem se nesvá.
Musela jsem duši mladé dívky odvést zpět na hřbitov
Stín ale za mnou chodil i za denního světla. Dokonce jsem podle dlouhých vlasů poznala, že je to ženský stín. Pořád jsem se za ním otáčela a snažila se ho zbavit. „Jdi pryč!" odháněla jsem ho. Nic mi sice nedělal, ale stejně jsem se v jeho přítomnosti necítila dobře. Po pár dnech už se to nedalo vydržet a já začala řešit, kdo to je.
Jako blázen jsem se stínem začala mluvit. „Kdo jsi? Co po mě chceš?" zkoušela jsem se zeptat, ale na žádnou z mých otázek nepřišla odpověď. Pomohl mi až sen, ve kterém se zjevila dívka. Byla zaklíněna v autě a umírala. Zarazilo mě, jak je mladá. Po probuzení mi došlo, kdo to může být. Přeci ta čerstvě pohřbená dívka, které jsem zapalovala svíčku.
Ještě toho dne jsem se vydala na hřbitov. Stín mě následoval. Znovu jsem poklekla k hrobu mladé dívky. „Musíš tady zůstat. Se mnou nemůžeš. Najdi si někoho, kdo ti bude schopen pomoci," pronesla jsem a zapálila svíčku. Po pár minutách jsem hřbitov opustila. Ještě jsem se ohlédla a viděla, že od hrobu dívky mi mával stín. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
