Simona (31): Kamarádka chtěla zavzpomínat na pubertu, ale noční výlet na hřbitov nebyl dobrý nápad

Když jsem byla s Klárou (30) v pubertě, často jsme se bavily tím, že jsme v noci utíkaly na hřbitov. Letos v létě jsme se po dlouhé době setkaly znovu. A Klára chtěla zavzpomínat na doby, kdy jsme se v noci vkrádaly na hřbitov. Ani nevím proč, ale souhlasila jsem. Byla to chyba.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpán (24): Máma mi řekla, že můj otec rodinu opustil. Pravdu jsem zjistil až po letech, potkal jsem ho na hřbitově

Jako děti jsme v noci lezly na hřbitov

Vždycky, když jsem jezdila za babičkou, těšila jsem se na kamarádku Kláru, která bydlela ve stejné vsi. Byly jsme jedna ruka. Většinou jsme spolu trávily celé prázdniny. Přes den jsme se chodily koupat k místnímu rybníku a v noci utíkaly na hřbitov.

Braly jsme to jako srandu. Vždycky jsme usedly ke hřbitovní zdi a vyprávěly si co nejvíc strašidelné příběhy. Musím říct, že na to dodnes ráda vzpomínám. Bylo to bezstarostné období. Když jsme obě dospěly, rozprchly jsme se do vzdálených měst.

Občas jsme se sešly a snažily se udržovat kontakt. Poté přišlo hluché období a my se neviděly déle jak pět let. Když mi nedávno Klára volala, že bude ve vsi, abych přijela na víkend, neváhala jsem ani minutu. Za ty roky, co jsme se neviděly, si bylo co vyprávět. Moje babička už nežije a náš dům někdo koupil, takže mě Klára pozvala ke svým rodičům.

Mohlo by Vás zajímat:

Alfréd (43): Náš dům stojí na starém pohřebišti. Mrtví nám dávají najevo, když chtějí mít klid

Chtěly jsme zavzpomínat na staré časy

Páteční večer jsme strávily nad láhví vína a povídaly si do samého rána. V sobotu jsme šly zavzpomínat k rybníčku. Byl to krásný den. Chvíli jsem si připadala jako kdyby mi bylo zase patnáct let. Když jsme večer seděly na terase, Klára přišla s nápadem. „Už zbývá jen jedna věc,” šibalsky se na mě podívala.

„Ještě bychom se měly jít podívat na hřbitov,” navrhla. „Nejsme na to už staré?” smála jsem se. „Pojď, bude sranda,” tahala mě za ruku. Bylo kolem jedenácté večer a my se vydaly přes les ke hřbitovu. Nechtěla jsem Kláře přiznat, že se bojím. Paradoxně ještě víc, než když mi bylo patnáct let. Les byl zahalený v mlze a já z toho neměla dobrý pocit.

„Měly bychom se vrátit,” navrhla jsem. „Už jsme skoro tam. Snad se nebojíš,” utahovala si ze mě. Kolem hřbitova bylo takové ticho, že by se dalo krájet. Přeskočily jsme zeď a usedly na naše staré místo. Dívaly jsme se na nebe, které bylo černé a snad bez jediné hvězdy. „Už to není jako tenkrát,” pronesla jsem. „Ne, je to mnohem lepší,” zasnila se Klára.

Mohlo by Vás zajímat:

Adéla (24): Na hřbitově mě přepadl zvláštní pocit, jako kdyby byl někdo v mé hlavě

Na hřbitově jsme slyšely desítky hlasů

Bylo tam takové ticho, že jsem skoro slyšela, jak mi bije srdce. „Už bych šla,” zašeptala jsem, srdce mi svíral divný pocit. Poté jsme zaslechly, jak se otvírají těžká železná vrata. „Slyšíš to?” vyjekla jsem a obě jsme si stouply. „Ta brána se sama otevírá,” řekly jsme jedním hlasem. „Pojďme raději pryč,” prosila jsem Kláru. „Ne, chci vidět víc,” pronesla a vydala se k bráně.

A jak jsme kráčely mezi náhrobky, slyšely jsme šepot. Jeden hlas přes druhý. Slovům nebylo rozumět, ale zněly desítky hlasů. Došly jsme k vratům a ty se před námi závratnou rychlostí zase zavřely. „A tady končí sranda," hlesla jsem. Otočily jsme se ke hřbitovu.

Před sebou jsme viděly několik ploužících se postav. „To jsou mrtví," vyjekla jsem. Ani nevím jak, ale přelezla jsem zeď a utíkala, co mi nohy stačily. Klára mi byla v patách. Až se za mnou zavřely dveře, cítila jsem se v bezpečí. „Tak tam už mě nikdy nedostaneš," pronesla jsem zadýchaně a skácela se k zemi. I Kláře zmizel sebevědomý úsměv z tváře. Až se uvidíme příště, ráda si s ní otevřu láhev vína. Ale noční vycházku na hřbitov zcela jistě vynecháme.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (31): Na hřbitově jsem potkala podivnou ženu. Dalo mi to naději, že dcera je na dobrém místě

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.