Apolena (25): Vždycky jsem se bála zrcadel. Děsí mě, co v nich vidím

Apolena (25): Vždycky jsem se bála zrcadel. Děsí mě, co v nich vidím
Zdroj: Unsplash

Když byla Apolena malá, bála se zrcadel. Cítila z nich něco neobvyklého. Jednou jí babička řekla, že zrcadla představují bránu pro duše mrtvých. Apolena se po letech rozhodla, že tomu přestane věřit. Pořídila si domů zrcadla a nestačila se divit. Jak se totiž zdá, babička měla pravdu.

Šárka Žižková
Šárka Žižková 20. 06. 2022 16:00

Skoro se o tom stydím psát, ale třeba to k něčemu bude. Když jsem byla malá holka, bála jsem se zrcadel. Babička tvrdila, že představují bránu pro duše zemřelých. Po pár letech jsem na to zapomněla. Jenže teď se to celé vrací a já se bojím, co všechno mě ještě čeká.

Babiččino zrcadlo z ničeho nic prasklo

Jedna návštěva u mé babičky Anny mi v hlavě zůstane asi navždycky. Jela jsem k ní na prázdniny. S dědou vlastnili starší stavení. Babička měla v každém patře zrcadlo. Bylo to fascinují a strašidelné zároveň. Kdykoliv jsem kolem nějakého z nich prošla, projel mnou mrazivý pocit.

Jako kdyby se na mě skrz zrcadlo někdo díval. Když jsem do něj pohlédla, nikoho jsem samozřejmě neviděla. Až jednou. Stála jsem u mohutného zrcadla, které měla babička v chodbě u hlavních dveří. Vyloženě si mě k sobě přitáhlo. Dívala jsem se do něj tak soustředěně, až celé prasklo. Udělala se na něm obrovská pavučina a já se lekla.

Běžela jsem za babičkou a celé jí to povyprávěla. Hned mě vzala za ruku a šly jsme se na něj podívat. Na zrcadle ovšem nebylo po prasknutí ani památky. Bála jsem se, že mi babička vyhubuje za to, že si vymýšlím. Místo toho se ke mně sklonila a pošeptala: „Dávej si raději pozor. Víš, co se o zrcadlech říká..."

Zrcadlo je bránou pro duše mrtvých

Já jen pokývala hlavou. Babička se ještě více sklonila a úplně potichu mi řekla přímo do ucha: „Je to brána pro duše mrtvých." A poplácala mě po rameni. „Mrtvých?" zopakovala jsem vyděšeně babiččino poslední slovo. Zůstala jsem u zrcadla ještě chvíli stát. Sotva se za babičkou zavřely dveře, znovu popraskalo.

Od toho dne jsem věděla, že na babiččiných slovech něco bude. Podvědomě jsem se všem zrcadlům vyhýbala. Až v dospělosti jsem usoudila, že bylo naivní věřit něčemu takovému. Po tom, co jsem roky doma žádné zrcadlo neměla, jsem se rozhodla, že si jedno pořídím. Zašla jsem do starožitnictví a koupila si hned tři.

Možná si mě duchové vybrali, abych jim pomohla

A zase se mi vrátily ty neznámé a mrazivé pocity. Když se do jednoho z těch zrcadel dívám, vidím v něm neznámou ženu. Je ustaraná a prosí o pomoc. A já nevím, co s tím mám dělat. Mám se zrcadla zbavit a dělat, že to nevidím? Nebo se mám pokusit té ženě nějak pomoci? Podle toho, co babička říkala, bude žena mrtvá.

Kéž by tu babička byla, aby mi řekla, co to znamená. Možná si to jen namlouvám a jsem regulérní blázen. Když přijde někdo na návštěvu a v zrcadle se shlédne, vidí jen sebe. Když se do něj podívám já, vidím bolest a utrpení staré ženy. Bojím se, co všechno se může stát, pokud to nezačnu řešit. Myslím, že se zrcadel raději zbavím a už si nikdy žádné nepořídím. Možná k sobě duchy vyloženě přitahuji. Bojuji sama se sebou. Co když si vybrali právě mě, abych jim pomohla?

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz

Zuzana Zlatohlávková z Dobré ráno, Brno! odhalila soukromí: Ve své chýši praktikuje čínskou medicínu, jehličky píchá i dětem

Zuzana Zlatohlávková z Dobré ráno, Brno! odhalila soukromí: Ve své chýši praktikuje čínskou medicínu, jehličky píchá i dětem

Související články

Další články