Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Alena si uchovávala byt po babičce jako vzpomínku na staré dobré časy. Když se rozhodla pronajmout ho mladým lidem, aby do něj vnesli nový život, netušila, jak špatně to nakonec dopadne.
Když zavřu oči, pořád vidím babičku Helenu u kuchyňského stolu, jak peče štrúdl a vypráví příběhy, které jsem už dávno znala nazpaměť – a přesto mě nikdy neomrzely. To byl náš prostor, malý byt ve třetím patře starého činžáku s výhledem na platan, který rostl na dvoře. Tam jsem prožila celé dětství. Babička mě tam naučila péct první koláče, háčkovat a – co bylo nejdůležitější – milovat lidi.
Byt po babičce
Když odešla, byt dlouho zůstal prázdný. Nedokázala jsem se s ním rozloučit, i když jsem už dávno žila jinde. Už jen pomyšlení na pronájem nebo prodej ve mně vyvolávalo špatné pocity. Jak bych mohla pronajmout vzpomínky?
A pak se objevili Hana a Jakub. Mladí, usměvaví, plní energie – přesně to, co ty prázdné zdi potřebovaly. Připomněli mi mě samotnou před lety, když jsem se stěhovala do svého prvního bytu. Tehdy jsem si pomyslela: „Babička by měla radost, že někdo mladý vnese život do těchto starých stěn.“
Nerozhodovala jsem se rozumem, ale srdcem. Pronajala jsem jim byt za symbolickou sumu. Věřila jsem, že pokud konáte dobro, dobro se vám vrátí.
Sousedka mě varovala
„Aleno, nechci být vlezlá, ale poslední dobou... se tam dějí různé věci. Křik, bouchání dveří a na chodbě je hromada odpadků,“ zavolala mi jednoho dne paní Jarmila, která bydlí v domě, kde je byt po babičce.
„To není možné, jsou to slušní mladí lidé,“ kroutila jsem hlavou.
„Jen říkám, co vidím. Jestli mi nevěříte, zajděte se podívat sama,“ dodala a zavěsila.
Říkala jsem si, že starší lidé si vždycky najdou něco, na co si postěžovat. I babička Helena se občas smála, když mi vyprávěla, jak sousedky počítají, kolikrát denně její vnučka vyjde z domu. Ale odpadky na chodbě a křik? Přesvědčovala jsem samu sebe, že mladí prostě uspořádali nějakou oslavu. Nic zvláštního, vždyť jsme to dělali všichni. Jenže neklid ve mně den ode dne sílil...
Zaskočilo mě to
Musela jsem zjistit, co se tam děje. Zaskočila jsem na neohlášenou návštěvu. Zastavila jsem se u dveří babiččina bytu. Slyšela jsem smích a zvuky televize. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Otevřel mi Jakub. Vlasy měl rozcuchané, oči unavené. Přimhouřil je, jako by ho světlo z chodby oslňovalo. „Á, dobrý den,“ utrousil ležérně a opřel se o rám dveří.
„Jen jsem se přišla podívat, jestli je všechno v pořádku,“ řekla jsem klidně, i když mi srdce bušilo.
Za jeho zády se objevila Hana s úsměvem, který působil křečovitě. „Nemějte obavy, studentský život, víte, jak to chodí... Ale máme to pod kontrolou,“ řekla rychle, jako by chtěla celou věc ukončit dřív, než vůbec začala.
Podívala jsem se na ně a snažila se nedat najevo, že mám žaludek stažený úzkostí. Usmála jsem se a podala jim sklenici marmelády. „Tady... vezměte si něco dobrého. Babička Helena ji vždycky dělala s láskou.“
Hana si vzala sklenici. Chtěla jsem jít dál, ale nepozvali mě. Opatrně jsem nakoukla dovnitř a zahlédla jsem nepořádek. Na stole stály prázdné lahve. Ve vzduchu byl cítit kyselý zápach. Bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Jenže jsem se cítila hloupě, jak jsem tam tak stála, takže jsem se raději rozloučila a odešla.
Byt je v hrozném stavu
Večer zazvonil telefon. Číslo jsem neznala, ale hlas souseda jsem poznala okamžitě. „Paní Aleno, nechci žalovat, ale myslím, že se tam dnes sešlo půl koleje. Ten hluk je nesnesitelný,“ vychrlil ze sebe.
Neváhala jsem. Popadla jsem klíče a vyrazila. Za deset minut jsem stoupala po schodech k babiččinu bytu. Ještě jsem nebyla ani na správném patře, už jsem cítila kouř z cigaret. Dveře jsem otevřela bez zaklepání. Obraz, který se mi naskytl, se mi vryl do paměti navždy. Počmárané zdi, křesla s potrhaným čalouněním, střepy na podlaze. Na stole byly prázdné lahve a mezi nimi poházené babiččiny sošky. Jeden z kluků tančil uprostřed pokoje a hlasitě se chechtal.
„Co jste to udělali?! To byl byt mojí babičky!“ vykřikla jsem, ale sotva jsem poznávala vlastní hlas.
Jakub se pomalu otočil a pokrčil rameny. „No a co? Je to jen byt, ne muzeum.“
Chvíli jsem stála ve dveřích a nevěděla jsem, jestli se to děje doopravdy. Připadala jsem si cizí v místě, které kdysi bylo mým domovem. Jako omámená jsem se vrátila domů.
Vyhodila jsem je
Vrátila jsem se tam druhý den. Tentokrát už bez dárků a bez úsměvu. Zazvonila jsem a čekala. Otevřela mi Hana, byla bledá a měla rozcuchané vlasy. „Máte dva dny na to, abyste se vystěhovali. A už vás tu nechci nikdy vidět,“ řekla jsem klidně, i když se mi třásly ruce.
Podívala se na mě překvapeně, jako by nevěřila, že to myslím vážně. „Ale... my nemáme kam jít...“ začala, ale rázně jsem jí skočila do řeči.
„To není můj problém,“ odsekla jsem.
Do bytu jsem se vrátila, když už byli pryč. Začala jsem uklízet. Porcelánová váza, kterou jsem si pamatovala z dětství, byla rozbitá a vypadalo to, že několik střepů chybí. Už nepůjde spravit. Tehdy mi došlo, jak naivní jsem byla. Myslela jsem si, že když jim vyjdu vstříc, budou si toho vážit.
Stála jsem v obýváku a dívala se kolem sebe. Bylo mi smutno. Vzpomínala jsem na babičku. Každý kout měl v sobě kousek jejího příběhu. Ale teď byly ty vzpomínky jako za sklem. Pochopila jsem, že domov nejsou zdi. Domov byla babička – její smích, vůně koláče v kuchyni. A to se nedá vrátit tím, že se člověk drží starého nábytku a popraskaných rámečků s fotkami. Podívala jsem se z okna. Platan, který tu stál odjakživa, působil, jako by se nic nezměnilo. Jen já už jsem nebyla stejná...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
