Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeMartina tušila, že její nastávající možná není ten pravý, ale doufala, že se to časem změní. K tomu bohužel nedošlo a Martina už na svatbě zjistila, že manžel ve skutečnosti miluje jinou.
Když jsem se vdávala, kostel byl nádherný, slunce svítilo, všichni se usmívali a přáli nám šťastnou budoucnost. Mamka plakala dojetím. Se Standou jsme si řekli ono kouzelné „ano“ a pořád jsem věřila, že to spolu zvládneme. Jenže jsme to nezvládli...
Nebyl to ten pravý
Náš příběh jako by vypadl z červené knihovny. Seznámili jsme se v kavárně – vrazil do mě a polil mě kávou. Díky jeho hezkému úsměvu jsem přijala omluvu a ještě jsem mu dala své telefonní číslo. Druhý den mi zavolal a pozval mě na schůzku.
Po půl roce jsme spolu bydleli, do roka jsme se zasnoubili. Všechno šlo hrozně rychle – možná až moc.
Rodiče byli nadšení, jejich milovaná dcera se vdává! Táta o Standovi mluvil jen v superlativech. Tvářila jsem se šťastně, ale uvnitř jsem cítila, že to není ono. Věděla jsem, že není ten pravý, se kterým bych chtěla zestárnout. A přesto jsem do toho šla – s naivní nadějí, že se to časem spraví, že k sobě najdeme cestu.
Zklamání na svatbě
Svatba ještě ani pořádně nezačala a Standa zmizel. Šla jsem ho hledat. Našla jsem ho až u toalet, jak šeptá do mobilu. Jakmile mě zahlédl, hovor ukončil.
„S kým jsi mluvil?“ zeptala jsem se.
„Ale... s Kubou,“ odpověděl rozpačitě.
Přesně jsem věděla, co znamená „Kuba“. „Byla to ona, že jo?“ vyjela jsem na něj. Nemusel odpovídat, jeho výraz mi řekl všechno. Otočila jsem se na podpatku a utekla zpátky do sálu. Vím, že volal s Lucií. Ona byla naše věčné téma. Tvrdil mi, že to je jen bývalá, že ho otravuje a pořád mu volá. Ale mně bylo jasné, že mu to vlastně vůbec nevadí. V hloubi duše jsem vždycky cítila, že ji pořád miluje. A teď jsem si byla jistá, že ten vztah nikdy neukončil.
Proč mě tedy požádal o ruku? Proč vůbec byl se mnou? Byla jsem jen rozptýlení, prostředek, jak zapomenout na velkou lásku? Tuhle roli jsem hrát nechtěla...
Zmizel z mého života
Naše svatba možná začala hezky, ale od toho momentu už šlo všechno do kopru. Když jsem se na něj podívala, jako bych viděla úplně cizího člověka. U prvního tance jsme se na sebe ani nepodívali. V duchu jsem se modlila, aby ta píseň rychle skončila. Pak už jsme spolu netancovali ani nemluvili. Mamka se mě několikrát nervózně ptala, jestli se něco stalo. Řekla jsem jí, že je všechno v pořádku. Co jiného jsem měla říct?
Standa proseděl skoro celou hostinu u stolu, s vínem a mobilem v ruce. Psal si s někým. Určitě s ní. Já jen chtěla, aby tenhle cirkus co nejdříve skončil. Doma jsme si neřekli jediné slovo. On si lehl na gauč, já šla do ložnice. Ráno už tam nebyl. Vzal si věci a zmizel. Bylo to zvláštní. Ulevilo se mi, ale stejně to bolelo.
Hned v pondělí jsem šla za právničkou, abych zjistila, jak naše manželství ukončit. Byla zaskočená, ale poradila mi, co mám dělat. K mému překvapení to bylo celkem rychlé. Standa se sice k formalitám dostavil, ale ani se na mě nepodíval. Na dotazy odpovídal chladným hlasem, přede všemi řekl, že mě nikdy nemiloval a do svatby šel jen proto, aby měl pokoj od rodiny.
Jeho slova, vyslovená tak ledově, mě bodala jako nože. Byla jsem podvedená a zneužitá. Chtěl mít všechno – mě jako alibi a ji jako tajnou lásku. Nejtěžší bylo smířit se s tím, kolik času jsem mu věnovala a jak moc jsem energie a sebe samotné jsem do toho vztahu investovala...
Ukazovali si na mě prstem
Pro spoustu lidí se můj příběh stal jen zábavou. Smáli se, že asi nejsem žádná výhra, když mě manžel opustil hned po svatbě. Zpočátku mě to ničilo. Měla jsem potřebu všem vysvětlovat, jak to bylo doopravdy. Jenže to nemělo smysl. Každý si udělal svůj názor a pravda nikoho nezajímala. Nakonec jsem to vzdala.
Začala jsem znovu. Přestala jsem žít podle očekávání druhých. Změnila jsem práci, přihlásila jsem se na kurz focení. Mamka mi dnes říká, že se se mnou nedá mluvit. „Hrozně ses změnila,“ opakuje často. Není spokojená, protože nezapadám do škatulky, kterou mi sama vymyslela. Už si ani tolik nevoláme.
Zanevřela jsem kvůli téhle zkušenosti na lásku? Ne. Ale ani ji nehledám. Když má přijít, tak si mě najde. Nespěchám. Nechávám věci plynout. Před pár týdny mi přišla zpráva od Standovy mámy: „Omlouvám se za svého syna. Je mi upřímně líto, jak se k tobě zachoval. Stydím se za něj. Měl šanci s tebou vybudovat něco krásného, a zahodil to.“
Její slova jsem ocenila. Znamenala pro mě, že aspoň někdo ví, že na vině nejsem já...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
