Eliška (29): Vysněnou svatbu mi pokazila tříletá neteř. Reakce rodiny mě šokovala

O tomhle dni jsem snila roky – nádherné bílé šaty, okamžik, kdy vstoupím do kostela a všichni na mě užasle pohlédnou. Představovala jsem si Aleše, jak na mě čeká u oltáře se slzami v očích. Všem se zatají dech a někdo dojatě zašeptá: „Vypadá jako princezna.“ Chtěla jsem, aby bylo všechno dokonalé...

Mohlo by Vás zajímat:

Klaudie (32): Svou starší sestru jsem nepozvala na svatbu. Po tom, co udělala, už ji nechci nikdy vidět

Vdávala jsem se

Před obřadem mi maminka upravila závoj a políbila mě na tvář. „Budeš vypadat jako princezna, zlatíčko,“ zašeptala.

Vedle ní stála moje sestra Petra a v náručí držela svou malou dceru Aničku, která se netrpělivě vrtěla, fňukala, že má žízeň, je jí horko a tlačí ji boty. „Jak se cítíš, Eliško?“ zeptala se Petra starostlivě.

„Jsem nadšená,“ odpověděla jsem.

Připadala jsem si jako ve snu. V kostele bylo slyšet šum, hosté přešlapovali a šeptali si. Když přišel čas na svatební slib, zhluboka jsem se nadechla, srdce mi bušilo.

Aleš začal mluvit klidným a pevným hlasem, ale jeho řeč přerušil výkřik. Byl vysoký a pronikavý, bolely z něj uši...

Mohlo by Vás zajímat:

Kateřina (33): Snila jsem o pohádkové svatbě, ale sestra všechno zkazila. Dovolená pro ni byla důležitější než já

Zničená svatba

Všichni se užasle otočili. „Nelíbí se mi tady! Chci na hřiště!“ zaječela znovu Anička. Podívala jsem se na Petru, byla bledá jako stěna a zoufale snažila utišit ji. Jenže Anička se jí vytrhla z náruče a začala plakat a křičet ještě víc. „Pššt, Aničko, prosím tě, uklidni se...“ opakovala Petra, ale ona ji vůbec neposlouchala. Kopala, máchala rukama, její výkřiky se odrážely od stěn kostela.

Zírala jsem na ně a připadala jsem si jako nějaké v noční můře. Moje sestra byla celá rudá a zápasila s dítětem, které nešlo utišit. Hosté si začali povídat hlasitěji. „Co se to děje? To je ostuda...“ neslo se kostelem.

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy – ne dojetím, ale vztekem, zklamáním a studem. Aleš se ke mně naklonil a zašeptal: „Lásko, vždyť je to jen dítě...“

Ale já se nemohla uklidnit. To přeci měl být můj velký den. „To se mi snad zdá...“ zamumlala jsem. Po obřadu jsem se snažila usmívat, mluvit s hosty, děkovat za gratulace, ale všechno bylo jako v mlze, jako by se to dělo někomu jinému. Chtěla jsem utéct, sednout do auta, jet domů a strhnout ze sebe ty šaty, které mi najednou připadaly těsné a nepohodlné...

Mohlo by Vás zajímat:

Aneta (32): Tchyně mě na svatbě zastínila svým outfitem. Kvůli tomu se jí směje celá rodina

Je to nevychované dítě

Petra přišla ke mně, v náručí držela Aničku, která byla klidná, jako by se v kostele vůbec nic nestalo. „Eliško, prosím tě, netvař se tak...“ řekla tiše.

„Nemohla jsi ji nějak utišit? Vždyť to byl můj velký den...“ vyhrkla jsem roztřeseně.

„Děti jsou takové. Zas to tolik nepřeháněj...“

Chtěla jsem vybuchnout, ale kolem byli lidé – tety, strejdové, bratranci, kamarádi. Všichni mě sledovali. Mamka ke mně přišla s nuceným úsměvem. „Nedělej z toho vědu. Bylo to nádherné...“ pronesla.

Koukala jsem na ni s otevřenou pusou. Nádherné? Byly jsme vůbec na té samé svatbě? Vzpomněla jsem si, jak Petra vždycky říkala, že děti se musí někde vybít, že je nelze omezovat, jinak se vzepřou. Léta jsem sledovala, jak si Anička dělá, co chce – hází hračkami po bytě, křičí, když není po jejím, dupe nožkama a něco si vynucuje. A Petra se vždycky jen usmála a řekla: „Má silnou osobnost, co naděláš?“

Ani Aleš na ni nikdy neřekl křivé slovo. „Je to jen dítě,“ říkal, jako by tahle věta omlouvala úplně všechno. Jenže tohle dítě mi zničilo svatbu. A nikdo si toho nevšiml. Pro ostatní to nic nebylo. Anička udělala scénu – no a co, to se stává. Důležitější bylo, že si mohla dělat, co chtěla...

Mohlo by Vás zajímat:

Aneta (33): Na svatbě jsem dostala záhadnou obálku. Nebyly v ní peníze, místo toho mi převrátila život vzhůru nohama

Všichni ji omlouvali

Večer po oslavě jsme s Alešem mlčky seděli na hotelovém pokoji. Zíral do telefonu, jako by se tam dělo něco důležitějšího než mezi námi. „Chtěla jsem dokonalou svatbu...“ řekla jsem tiše a zadržovala jsem slzy.

„Já vím, ale jsme svoji... To je hlavní. Ten jeden moment na tom nic nemění,“ odpověděl, aniž by se na mě podíval.

„Možná pro tebe ne,“ zašeptala jsem. „Ale já chtěla, aby to byl výjimečný den, o kterém jednou budeme povídat dětem... A místo toho...“

Aleš si povzdechl a objal mě, jako by tím mohl něco napravit. „Anička je jen dítě...“

„To dítě mi zkazilo nejdůležitější den v životě. A víš co? Já už s ní nechci mít nic společného. Ani s Petrou.“

Aleš ztuhl. „To přece nemůžeš myslet vážně.“

„Ale můžu,“ dodala jsem a podívala jsem se mu do očí. „A už také nechci poslouchat, jak Anička zase ječela v obchodě a podle Petry to nic není.“

Aleš mlčel. Viděla jsem, že to nechápe. Necítil to, co já. Nevnímal můj vztek.

Od té doby Petře neberu telefon. Ignoruju její zprávy a vyhýbám se rodinným setkáním. Když se mě máma ptala, co se děje, jen jsem řekla, že o tom nechci mluvit. Nechci ve svém životě děti, které řvou, brečí a všechno ničí. Nechci kolem sebe lidi, kteří říkají „je to jen dítě“ a dívají se na mě, jako bych já byla ta špatná...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (32): Před svatbou mi přišel nečekaný balíček. Když jsem zjistila, od koho je, začala jsem brečet

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].