Kateřina (37): Soused dělá na balkoně hrozný rambajz. Chtěla jsem zavolat policii, ale jeho dcera změnila můj vztek v soucit

Bydlím sama v klidném paneláku na okraji města. Pracuju v reklamní agentuře, což je dost stresující záležitost. A tak si po pracovní době kompenzuju napětí tichem a zelení. Můj balkon je můj malý svět. Roste tu kdeco: levandule, rozmarýn, malý olivovník, dokonce i vinná réva, která se obtáčí kolem zábradlí, jako by se snažila vyšplhat výš. V poslední době mi tu idylu kazí soused, který bydlí nade mnou.

Mohlo by Vás zajímat:

Blanka (55): Nová sousedka mi vykuřovala a tlachala na balkoně. Vymyslela jsem, jak se jí pomstím

Miluju ticho

Každé ráno mám stejný rituál: káva v keramickém hrnku z Kodaně, bosé nohy na studených dlaždicích, pohled upřený na stromy naproti. Zavřu oči a medituju. Vnímám šumění listí, které – když se dostatečně soustředím – připomíná moře.

V posledních týdnech mi každou sobotu to ticho naruší soused. Nejde o nějaké klidné grilování. Jsou to regulérní balkonové večírky. Z repráků řve devadesátkový pop, zápach levné klobásy a kouř z grilu se valí i na můj balkon. Soused se směje nahlas a ještě hlasitěji krká.

Sobota bývala mým nejoblíbenějším dnem, teď se jí spíš bojím. Už v pátek večer se mi svírá žaludek. Bude zase disko? Přehluší moji meditaci další řvavý popěvek, který měl zůstat v devadesátkách?

Nejsem konfliktní typ, ale ticho, které tak nutně potřebuju, se pomalu stává luxusem, o který mě soused systematicky připravuje. Mám chuť mu něco říct. Ale co? „Promiňte, mohl byste, prosím, negrilovat každou sobotu?“ Zní to směšně i mně samotné...

Mohlo by Vás zajímat:

Uršula (42): Chtěla jsem trochu zeleně v betonové džungli. Soused ale nadává, že mu ničím zdraví

Soused mi ničí život

Jednou už jsem to nedokázala ignorovat. Začalo to jako vždy – z repráků se ozval primitivní, ale hlasitý song – a pak to nabralo obrátky. Když už potřetí spadla verbena i s květináčem, protože se mi od basů třásl celý balkon, měla jsem toho dost. Zkoušela jsem si zacpat uši, zavřít balkonové dveře, pustit si do sluchátek bílý šum, ale nic nepomáhalo.

Vzala jsem notebook, sedla jsem si ke stolu a začala psát e-meil správci našeho domu. Vysvětlila jsem mu, že soused o víkendech pořádá hlučné večírky spojené s grilováním na balkoně. Hluk často trvá až do pozdních večerních hodin a kouř z grilu se šíří na okolní balkony, takže je nelze využívat. Přiložila jsem pár krátkých videí, které jsem pořídila mobilem, aby viděl, jakou hrůzu musím trpět.

Chvíli jsem váhala s odesláním, ale pak jsem to udělala. Okamžitě se mi ulevilo. Záhy se však připlížily pochybnosti. Co kdyby stačilo promluvit si se sousedem?

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (35): Můj soused si neustále stěžoval, že jsem příliš hlučná. Copak si doma nemůžu dělat, co se mi zlíbí?

Soused to ještě zhoršil

O týden později byla hudba ještě hlasitější. Basy duněly tak, až jsem na balkoně měla pocit, že jsem na hudebním festivalu přímo u pódia. Kouř se plazil po mém balkoně jako mlha. Ten večer jsem nemeditovala. Nešlo to. Cítila jsem jen frustraci a bezmoc. Ale já se přece nenechám zlomit...

Zdálo se mi, že se na balkoně něco hýbe. Neslyšela jsem nic, protože řvala hudba, ale zaznamenala jsem nějaký pohyb. Otevřela jsem dveře na balkon a v tu chvíli něco přistálo mezi květináči. Lekla jsem se. Přistoupila jsem blíž a zjistila jsem, že to byla klobása. Okousaná grilovaná klobása se zbytkem hořčice. Kousek od ní byla další. Ležely vedle mojí bazalky jako nějaký absurdní dárek.

Vrátila jsem se do bytu. Zavřela jsem balkon. Začala jsem na mobilu vyťukávat číslo na policii. Tohle už bylo moc. To je hotová balkonová agrese. Nesmí mu to projít. Ale než jsem stihla zavolat policii, ozvalo se zaklepání na dveře...

Mohlo by Vás zajímat:

Jana (33): Sen o krásném bydlení se brzy rozplynul. Soused nám dělá ze života peklo, vadí mu úplně všechno a děsí děti

Nečekaná návštěva mi přinesla klid

Otevřela jsem dveře. Přede mnou stála holčička – mohlo jí být tak dvanáct – a držela talířek s koláčem. „Dobrý den... Táta je takovej, protože se rozvádí s mámou,“ řekla nesměle. „Je teď... trochu mimo. Hrozně ho to mrzí. Upekla jsem koláč. Dáte si kousek?“

Zamrkala jsem. Vztek se vypařil, jako by mě někdo odpojil ze zásuvky. Došlo mi, že už prostě nemám sílu dál se zlobit. Vzala jsem si talířek a přikývla. Holčička se otočila a zmizela na schodech. Ten den jsem nic nenahlásila. Klobásy zůstaly na balkoně, koláč jsem si nechala na ráno.

V neděli ráno jsem ubrouskem vzala ty klobásy a hodila je do koše. Pak jsem si sedla s kávou na balkon, jak jsem to měla ve zvyku. Koláč ležel na talířku vedle hrnku s kávou. Pomalu jsem jedla a poslouchala jsem ptáky. Jinak bylo ticho. Až nepřirozeně ticho.

Nezalévala jsem květiny. Nekoukala jsem nahoru. Jen jednou jsem, navzdory sobě, vzhlédla. Sousedův balkon byl prázdný, bez života. Válka možná konečně skončila. Ten den jsem nenapsala další e-mail správci. A poprvé po dlouhé době jsem necítila vztek, jen soucit...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (38): V novém domku jsme se vysněného ticha nedočkali. Soused se vyžívá v řevu a hádkách

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].