Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Veronika se smířila s tím, že bydlení v paneláku si vyžaduje trpělivost. Jenže to, co předvádí její noví sousedé, už je zkrátka moc. Nejde jenom o hluk, ale také o přístup. Veronika se od nich dokonce dočkala výhrůžek.
Celý život bydlím v paneláku. Dětský smích z hřiště, štěkající psi, rekonstrukce bytů, projíždějící auta – to všechno k tomu patří. Mám ráda klid, ale vím, že život v paneláku si vyžaduje určité kompromisy. Některé věci je prostě potřeba přijmout. Jenže i tolerance má své meze...
Noví sousedé jsou hrozně hluční
Do našeho vchodu se nedávno nastěhovali noví sousedé. Na první pohled to byla typická rodina – pár se dvěma dětmi a malým psem. Zabydlovali se, stěhovali nábytek, vrtali do zdí, nic, co by mě znepokojovalo. Každý už někdy zažil stěhování. Chtělo to jen trpělivost a čas.
Jenže rámus neustával ani poté, co už bylo jasné, že mají hotovo. Jasně, zvuky z jiných bytů občas slyšet jsou, ale tohle byla úplně jiná liga. Každý den to bylo stejné: pes štěkal celé hodiny, děti ječely a běhaly jako stádo divokých koní, a televize vyřvávala dlouho do noci. Snažila jsem se být v klidu, ale z týdne na týden se to zhoršovalo. Zvlášť když začali pořádat hlučné večírky a neustále si zvali návštěvy.
Nejhorší byly pátky a soboty. Po náročném týdnu jsem si chtěla odpočinout, ale nebylo jak. Občas jsem měla strach, že mi spadne strop na hlavu. A nebyla jsem sama, komu to vadilo.
„Proboha, co je to za lidi?“ slýchala jsem často od sousedek ve výtahu nebo na chodbě.
Ale naši noví a hluční sousedé se tvářili, že je všechno v pořádku. Ukázalo se, že moc přátelští nejsou – ani na pozdrav neodpověděli, a jejich děti byly nejhlasitější na celém dvoře. Nikdo si s nimi nechtěl hrát. Byly drzé a agresivní. Vlastně jsem se tomu ani nedivila, vždyť i jejich rodiče se chovali jako neandrtálci...
Soused mi vyhrožoval
Měla jsem toho dost. Dřív jsem se těšila domů, teď se pro mě můj byt stal vězením. Občas někdo na ty nejhorší večírky zavolal policii, ale stejně se nic nezměnilo. Strážníci jim domluvili a odešli. Asi jsou na to zvyklí. Neuměla jsem si představit, že takhle budu žít navždy. Když žijete mezi lidmi, platí určitá pravidla. Panelák má svůj řád, a ten by se měl dodržovat.
Jedno odpoledne už jsem to nevydržela. Rozhodla jsem se, že si se sousedy promluvím – slušně, i když to ve mně vřelo. Dalo mi hodně práce se ovládnout. Když mi sousedka otevřela, měla cigaretu mezi zuby a samolibě se usmívala.
„Dobrý den, bydlím pod vámi. Z vašeho bytu se ozývá opravdu velký hluk, je to dost rušivé,“ začala jsem.
„Hluk? Jaký hluk?“ řekla posměšně a očividně mě nebrala vážně.
Pak se v předsíni objevil její manžel. Je to pořádný chlap – snad dva metry vysoký, ramena jako skříň, holá hlava a vousy až na prsa. Srdce mi poskočilo. Tohoto člověka bych fakt nechtěla potkat v noci. Vypadal naštvaně. „Co chceš, ženská?“ zavrčel. „Vadí ti hluk? Tak si strč špunty do uší.“
„Prosím?“ vykoktala jsem šokovaně.
„Copak jsi hluchá, ty krávo?“ rozchechtala se sousedka.
„A teď vypadni!“ zařval ten muž.
Celá roztřesená jsem se vrátila domů. Další dny byli ještě hlučnější, určitě to dělali schválně. Dokonce mě začali zesměšňovat a nahlas si o mně povídali pod okny nebo na balkoně.
Dala jsem je k soudu
„A dost!“ řekla jsem si. Původně jsem uvažovala o stěhování, ale nakonec jsem si řekla, že jim to nedaruju. Kdo ví, jací by byli sousedé jinde. Změnila jsem taktiku. Přestala jsem váhat s voláním policie. Od té doby byli strážníci v našem domě častými hosty. A začala jsem organizovat i ostatní sousedy. Několik z nich se přidalo a šli jsme spolu na družstvo. Tam se nás nejdřív snažili odbýt, jenže my jsme to nevzdali. Posílali jsme jednu stížnost za druhou. Nakonec se družstvo rozhoupalo. Asi i oni chtěli mít klid. Začali hlučné sousedy navštěvovat, někdy i s policií.
Výsledek byl dlouho stejný – až do chvíle, kdy se stalo něco závažnějšího. Jednou na mě soused večer na schodech zařval, že jestli nepřestanu jemu a jeho rodině otravovat život, tak toho budu litovat. Naštěstí někdo zavolal policii.
„Tak jo, pane, potkáme se u soudu,“ oznámila jsem mu.
„To nemyslíte vážně, ženská!“ řekl, ale už nezněl tak drsně.
„Ale myslím...“
Dostali další pokutu za rušení nočního klidu. Ukázalo se, že předchozí pokuty nezaplatili. A pak se stal zázrak. Nejenže se uklidnili, ale během dvou týdnů se odstěhovali. Všichni jsme si oddychli. Konečně si zase užívám klid...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Doporučené video
Související články
