Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Když Kateřina plánovala svatbu, počítala s tím, že její starší sestra bude u toho. Ta nejdřív odmítla jít za svědkyni, pak na svatbu vůbec nedorazila. Dala přednost dovolené v Řecku.
Nepamatuju si, že bychom s Alenou někdy byly „typické sestry“. Byly jsme si vším – kamarádkami, rivalkami i důvěrnicemi. Jedna bez druhé jsme nikdy nedaly ani ránu. Měla jsem pocit, že ji budu mít po svém boku celý život. Jenže s přibývajícím věkem nás začalo víc a víc věcí rozdělovat. Ona je spontánní, trochu bláznivá a věčně v pohybu. Já jsem organizovaná, spolehlivá a vždy dodržuji pravidla. Ona říkala: „Žiješ jen jednou, tak si to užij!“ Na to jsem obvykle reagovala: „Nemůžeš zklamat ty, kdo na tebe spoléhají.“
Budu se vdávat
Když mě Daniel požádal o ruku, Alena byla první, komu jsem to řekla. Plakala jsem do telefonu štěstím a ona se zasmála a pronesla: „No konečně! Už jsem myslela, že skončíš jako stará panna.“
Svatbu jsem plánovala celý rok. Chtěla jsem, aby byla krásná a dojemná, aby to byl den, na který bude vzpomínat celá rodina. Snila jsem o tom, že Alena bude mojí svědkyní. Že se se mnou bude smát, když zpanikařím, a plakat, když řeknu „ano“. Ale když jsem se jí na to zeptala, jen pokrčila rameny: „Nevím. Je s tím tolik práce. Proč bych to měla dělat?“
Bylo mi to líto. Vzdala jsem se snu, že mi moje sestra půjde za svědkyni. Místo u stolu jsem jí stejně rezervovala, měla sedět hned vedle našich rodičů. Týden před svatbou mi ale přišla zpráva, která na mě zapůsobila jako facka: „Nakonec nedorazím. Sehnala jsem levné letenky do Řecka. Tak se mějte hezky!“
Sestra mě zklamala
Bylo mi horko, pak zima. Přečetla jsem si to znovu. A ještě jednou. Text ale zůstal stejný. Žádné „promiň“, žádné „snad se nezlobíš“ – jen „tak se mějte hezky“. Jako by šlo o grilování u tety nebo narozeniny kolegyně z práce. Neodepsala jsem jí. Nedokázala jsem to.
„Kateřino, jsi v pořádku?“ zeptala se máma, když viděla, jak se tvářím.
„Alena nepřijede. Letí do Řecka,“ zašeptala jsem, aniž bych se na ni podívala.
Chvíli mlčela, jako by tomu nerozuměla. Pak mi položila ruku na rameno. „Zlatíčko... neber si to tak. Možná opravdu nemohla jinak...“
Podívala jsem se na ni, v krku mi rostl knedlík. „Mami, prosím tě, přestaň ji obhajovat, ano? Věděla, jak moc mi na tom záleží. Věděla, že ji chci mít na své svatbě...“
Máma zmlkla. Jen si povzdechla, jako by chtěla něco říct, ale nevěděla co.
Musela jsem jít na vzduch. Bezcílně jsem chodila po městě, jen abych nemusela být v té kuchyni, čelit té zprávě. Sedla jsem si na lavičku v parku. A tam, poprvé po hodně dlouhé době, jsem se rozplakala. Bez studu, bez zábran. Plakala jsem kvůli té malé holce, se kterou jsem kdysi sdílela pokoj. Plakala jsem kvůli sobě, jak jsem naivní, když jsem si myslela, že rodina vždycky drží pohromadě. Plakala jsem, protože jsem si uvědomila, že Alena už není moje sestra. Je to jen žena, která si vybrala Řecko.
Sestra ignorovala moji svatbu
Moje svatba byla přesně taková, jakou jsem si ji vysnila. Počasí bylo jako z pohádky – teplo, ale ne dusno, nebe bez mráčku. Daniel vypadal úžasně a pohled, kterým mě obdařil, když mě poprvé spatřil ve svatebních šatech, mi připomněl, proč to všechno děláme. Rodiče byli dojatí, hosté veselí, kapela hrála moje milované písničky s takovým citem, že nejedno oko nezůstalo suché. Všechno bylo perfektní. Všechno... kromě toho prázdného místa.
Jedna židle zůstala prázdná celý večer. Nikdo si tam nesedl. Nikdo se nezeptal, jestli ji může posunout. Jako by všichni cítili, že to není jen chybějící host – ale prázdnota, kterou nejde nahradit.
Když jsme se chystali na skupinovou fotku, fotograf všechny seřadil a pak se zeptal: „Ještě někdo? Sestra, bratr? Někdo z rodiny?“
„Ne, už jsou tu všichni...“ pronesla jsem smutně.
Později za mnou přišla spolužačka ze střední s drinkem v ruce a plácla mě po zádech. „Hele, kde máš Alenu? Neměla být tvoje svědkyně?“
„Odletěla do Řecka,“ odpověděla jsem suše, možná až moc chladně.
„Fakt? Zrovna tenhle víkend?“
„Jo. Sehnala letenku na poslední chvíli.“
„No... to se teda fakt vyznamenala,“ zamumlala a raději odešla.
Měl to být můj výjimečný den. A já si ho nemohla naplno užít, protože jsem pořád sledovala to prázdné místo. Mělo patřit člověku, který mě znal nejlíp na světě. A přesto dal přednost něčemu jinému...
Se sestrou už si nerozumíme
Pár dní po svatbě, když emoce opadly, jsem našla ve schránce pohlednici. Na obrázku bylo lehátko, modré moře, bílý slunečník. „Bylo to nádherné...“ stálo na pohlednici. Bez „mám tě ráda“ nebo „mrzí mě, že jsem tam nebyla“. Hledala jsem v těch slovech nějaký skrytý význam. Nic. Žádná omluva, žádná lítost.
„Možná je jí takhle líp,“ řekl Daniel, když jsem mu ukázala pohled.
Najednou jsem se cítila jako malá holka, kterou její starší sestra prostě přestala mít ráda. Jela jsem za ní bez ohlášení. Věděla jsem, že bude doma – viděla jsem na Instagramu fotku kávy a knihy s popiskem „domácí odpoledne“.
„Chtěla jsem si s tebou promluvit. Jen tak...“ pronesla jsem.
Povzdechla si a pustila mě dovnitř. „Byla to jen svatba. Chtěla jsem konečně udělat něco pro sebe,“ řekla, jako by se vlastně nic nestalo.
„Pro sebe?! Celý život jsem tě podporovala! Byla jsi pro mě ten nejdůležitější člověk na světě!“ řekla jsem zklamaně.
„Nemůžu tu pořád být pro někoho jiného. Prostě nemůžu,“ odpověděla bez emocí.
A tehdy mi došlo, že žena přede mnou už není moje sestra. Aspoň ne ta, kterou jsem znala...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Doporučené video
Související články
