Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Klára celý život snila o pohádkové svatbě. Jenže když se začalo s přípravami veselky, její snoubenec se rozhodl, že za ten jeden večer neutratí tolik peněz. A šetřil opravdu na všem. Podle Kláry byla její svatba fiaskem.
Jako malá jsem v televizi sledovala pořady o královských svatbách a snila jsem o tom, že jednou budu ta princezna v šatech s dlouhou vlečkou. Moje svatba měla vypadat jako z pohádky – křišťálové lustry nad tanečním parketem, bílé ubrusy na stolech, živá hudba, květiny v každém koutě sálu a dort tak vysoký, že by ho muselo přinést několik lidí.
Chtěl šetřit na všem
Když jsem poznala Milana, měla jsem pocit, že se ten sen konečně může splnit. Byl pozorný, měl smysl pro humor a přikyvoval, kdykoli jsem mu vyprávěla o své představě elegantní svatební hostiny. Po zásnubách se ale naplno ukázal jeho pragmatismus. V jeho očích byla okázalá svatba jen zbytečný rozmar. „Proč vyhazovat tolik peněz za jeden večer?“ opakoval pokaždé, když jsme se o tom bavili.
Nakonec řekl, že svatba bude v hasičské zbrojnici, protože je to levné. Sežene plastové stoly a židle, jídlo doveze z hospody a hudba se bude pouštět z notebooku. Poslouchala jsem to jako v transu a utěšovala jsem se, že nejdůležitější je láska. Tehdy jsem ale poprvé pocítila, že naše „společné přání“ ve skutečnosti nikdy společné nebylo.
A pak přišla svatba. Opakovala jsem si, že to bude nejkrásnější den mého života, i když jsem tomu sama moc nevěřila. Když jsme přijeli k hasičárně, srdce se mi rozbušilo. Plastové židle byly srovnané do řad, z holých stěn se olupovala barva a stůl s nápoji byl přikrytý jen igelitovým ubrusem. Z reproduktorů hrála hudba z notebooku, jako kdyby někdo pustil domácí playlist na posezení s přáteli...
Moje svatba se mi nelíbila
Snažila jsem se usmívat na první hosty, kteří přicházeli s gratulacemi a dárky, ale moc mi to nešlo. Máma ke mně přišla, upravila mi závoj a pošeptala, že vypadám nádherně. To mi dodalo odvahy. Přesto jsem se nemohla přestat koukat na prázdná místa, která si přímo říkala o kytice a girlandy.
Když ke mně přišel Milan, řekla jsem mu, co mi leželo na srdci už od rána. „Mohl jsi koupit aspoň pár květin,“ pronesla jsem.
„Hosté přišli kvůli nám, ne kvůli výzdobě,“ odpověděl klidně, jako by tím bylo vše vyřešeno. Možná pro něj, ale pro mě ne. Svatba měla být unikátní a nádherný okamžik, ne tohle. Čím víc jsem se rozhlížela po sále, tím těžší bylo uvěřit, že je to opravdu moje svatba.
Bylo to fiasko
Nebyla jsem sama, komu se na svatbě moc nelíbilo. U vedlejšího stolu jsem zaslechla staršího pána, jak se naklonil ke své partnerce a pronesl: „No... dost netypická svatba.“
Dělala jsem, že to neslyším, ale moje sestřenice Alena, která seděla vedle mě, na mě významně pohlédla a naklonila se blíž. „Kláro, jsi nádherná, ale ta hasičárna... ach jo,“ zašeptala.
„Už je to jedno. Teď stejně nic nezměním,“ odpověděla jsem a pokusila se o úsměv.
Na talířích se objevovala jednoduchá jídla z hospody, která svatební hostinu nepřipomínala ani omylem. Někteří hosté jedli mlčky, jiní si vyměňovali pohledy a něco si šeptali. Snažila jsem se to ignorovat, ale oči mi pořád utíkaly k detailům – plastová židle s odřeným opěradlem, zeď za mnou, ze které se odlupovala barva.
Několik vzdálených příbuzných začalo tančit. Dívala jsem se na ně a záviděla jsem jim tu bezstarostnost. V hlavě mi rotovala jediná myšlenka: měla jsem víc bojovat. Zlost na Milana se ve mně mísila s výčitkami, že jsem to tak snadno vzdala.
Bolestivá vzpomínka
Vyšla jsem ven na vzduch. Opřela jsem se o zábradlí a cítila, jak ze mě napětí trochu opadá. Vtom jsem zaslechla hlasy dvou žen opodál. „Vidíš, říkala jsem ti, že to bude ubohé,“ pronesla jedna. „Proč tak škudlili? Vždyť je to ostuda,“ dodala druhá.
Měla jsem chuť k nim dojít a říct, ať se starají o sebe, ale zůstala jsem stát a hleděla do potemnělého dvora. Po chvíli jsem se rozhodla vrátit, dělat, že nic neslyším, a zvládnout ten večer se vztyčenou hlavou. Jenže čím víc lidí jsem míjela, tím víc se mi zdálo, že jejich pohledy jsou těžší než jakékoli slovo.
Vrátila jsem se do sálu a sedla si ke stolu, ale myšlenkami jsem byla úplně jinde. Hosté se smáli, bavili a jedli, zatímco já jsem je jen pozorovala. Máma si přisedla ke mně a pohladila mě. „Kláro, jsi v pořádku?“ zeptala se a zadívala se mi do očí.
„Jo, mami... Jen jsem trochu unavená,“ odpověděla jsem a uhnula pohledem.
Podívala jsem se na parket, kde se Milan bavil s kamarády. Vypadal, jako by mu vůbec nedocházelo, že stále víc lidí komentuje úroveň svatby. Přemýšlela jsem, jestli to opravdu nevnímá, nebo ho to prostě nezajímá. Rozhodla jsem se, že se zkusím trochu naladit na jeho vlnu. Napila jsem se vína a šla tančit, abych aspoň na chvíli zapomněla na všechny myšlenky. Ale i v rytmu hudby jsem cítila, že ve mně zeje prázdnota. Věděla jsem už tehdy, že tenhle den se mi do paměti nezapíše jako radostná vzpomínka, ale jako kompromis, který bolel.
Manžel nic nechápal
Po svatbě už jsem nedokázala předstírat, že je všechno v pořádku. „To, co jsem dnes viděla a slyšela... bylo ponižující,“ řekla jsem manželovi.
Milan svraštil obočí. „Vždyť to byl jen jeden den. Důležité je, že jsme spolu...“
„Pro mě to byl nejdůležitější den mého života... Ty jsi z něj udělal něco, za co se budu stydět celý život,“ odpověděla jsem tiše.
„Myslel jsem, že se nad takové věci dokážeme povznést. Počítá se naše láska, ne dekorace,“ odvětil nervózně.
„Pro mě je důležité i to, aby někdo respektoval moje sny,“ pronesla jsem tiše, ale rozhodně.
Díval se na mě, jako by nechápal, o co mi jde. A já naopak viděla jasněji než kdy dřív, že mezi námi zeje propast, kterou se nám možná nikdy nepodaří překlenout...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
