Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeDiana se těšila na svou svatbu. Aby byla dokonalá, věnovala její přípravě víc než rok. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy se její manžel po obřadu vytratil a ona ho přistihla s jinou ženou.
Snila jsem o dokonalé svatbě. Přípravy trvaly víc než rok. Chtěla jsem mít všechno naprosto perfektní, naplánovala jsem to do posledního detailu. Jediné, co zbývalo, bylo doufat v hezké počasí – hostina se totiž měla konat na zahradě. Jenže, jak jsem si později uvědomila, ne všechno se dá naplánovat. Některé věci prostě neovlivníte.
Měla jsem zvláštní pocit
Ráno to vypadalo slibně. Slunce svítilo, vál lehký větřík, nebylo vedro – ideální červnová sobota. Byla jsem na nás pyšná. Na sebe i na Čestmíra. Měl to být nejšťastnější den mého života.
Byli jsme spolu tři roky. Když mě Čestmír požádal o ruku, měla jsem pocit, že moje štěstí nikdy neskončí. Nezažili jsme žádnou velkou krizi. Nedorozumění jsme si vyříkali bez zbytečných tichých bojkotů nebo urážek, což mi dávalo jistotu do budoucna. Všechno jsem viděla růžově. Okamžik, kdy jsme si u oltáře řekli ano, byl kouzelný. Vyměnili jsme si prstýnky a padl první manželský polibek. Byla jsem dojatá, šťastná, ale tyto pocity brzy vystřídal zvláštní neklid...
Při gratulacích mě moje intuice upozornila na Lindu, přítelkyni Čestmírova nejlepšího kamaráda Filipa. Moc jsme se neznaly, viděly jsme se jenom párkrát a prohodily jsme spolu pár vět, nic víc. Je vysoká, krásná, takový modelkovský typ. Na sobě měla smaragdově zelené šaty, byly nádherné, ale podle mě až příliš výrazné na cizí svatbu. Popřála mi hodně štěstí a podala mi ruku. Po těle mi přeběhl mráz. Nedokázala jsem si vysvětlit proč, ale byla jsem z ní nesvá...
Svůj velký den si nenechám zkazit
Řekla jsem si, že je to můj velký den a nenechám si ho pokazit ničím a nikým. Takže když do mě Čestmírova malá neteř omylem šťouchla dortem a umazala mi šaty jahodovým krémem, jen jsem se usmála. Moje máma, která stála vedle nás, úplně zpanikařila.
„To je v pohodě, nic se neděje,“ řekla jsem klidně. Jasně, šaty potřísněné krémem nevypadaly nejlépe, ale kvůli tomu přece nebudu křičet na dítě. Chtěla jsem, aby si hosté užili den, ne aby se báli pohnout.
„Pojď, zkusíme to trochu vyčistit,“ nabídla máma.
Skvrna šla dolů těžko, ale naštěstí nebyla moc vidět. „Svět se kvůli tomu nezboří,“ pokrčila jsem rameny.
„Neměla by sis radši vzít jiné šaty?“ zeptala se máma.
„Ještě ne. Později se převléknu,“ dodala jsem.
Vrátily jsme se na zahradu. Rozhlížela jsem se po Čestmírovi, ale nebyl tam. Ptala jsem se několika lidí, ale nikdo netušil, kam zmizel. A tak jsem se ho vydala hledat sama. Přišlo mi zvláštní, že není mezi hosty.
Manžel mě šokoval
Našla jsem ho o něco později a pohled, který se mi naskytl, mě šokoval. Čestmír a Linda seděli těsně u sebe, hleděli si do očí a drželi se za ruce. Všimla si mě první. Odskočili od sebe, jako by se spálili. Já jen stála a zírala.
„Diano, já...“ začal Čestmír, ale zarazila jsem ho.
„Vrať se mezi hosty. A ty,“ obrátila jsem se na Lindu, „okamžitě vypadni z mé svatby.“
„Ale vždyť Filip je můj svědek,“ namítl Čestmír tiše.
V tu chvíli mi to bylo jedno. „Buď ta žena odejde, nebo udělám cirkus...“ řekla jsem. Divila jsem se sama sobě, jak rázná dokážu být. Linda pak Filipovi řekla, že se necítí dobře, a odešla. Čestmírovi jsem přikázala, ať se chová, jako by se nic nestalo.
Už do mého života nepatří
Ani nevím, jak jsem zvládla přežít zbytek dne. Když bylo po všem, konečně jsme si s Čestmírem mohli promluvit o samotě. Zdlouhavě mi to vysvětloval a snažil se mě ukecat. Jenže nepočítal s jednou věcí. Během posledních hodin se všechno změnilo. Už jsem se na něj nedívala jako v kostele. Ta krásná představa naší společné budoucnosti se rozpadla.
Seděla jsem naproti němu a měla jsem pocit, že mluvím s cizím člověkem. „Tak hele. Na svatební cestu letím sama. Je to moc hezký výlet na to, abych si ho nechala zkazit. A ty si do té doby sbal věci a vypadni z bytu.“
„Diano, prosím, dej mi šanci...“
„Ne. Lhal jsi. Podváděl jsi mě. S takovým člověkem žít nechci.“
Než jsem odletěla do Thajska, navštívila jsem právníka a promluvila jsem si s Filipem. Cítila jsem, že jako Čestmírův dlouholetý kamarád si zaslouží znát pravdu. Moc ho to nepřekvapilo. „Už nějakou dobu jsem to tušil, ale neměl jsem důkaz,“ řekl smutně. „A pak se mi Linda sama přiznala.“
„Fakt?“ nevěřila jsem.
„Jo. Řekla, že to trvá dva roky.“
Dva roky... Nešlo mi to do hlavy. Jak může někdo žít s vámi pod jednou střechou a takhle lhát? I kdyby přede mnou Čestmír klečel, nikdy bych ho už nepřijala zpět. Bylo to bolestivé, ale jsem ráda, že se pravda ukázala teď a ne až za několik let...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
