Helena (67): Po smrti manžela můj život ztratil smysl. Všechno změnil objev v lese

Od chvíle, co zemřel můj manžel Ladislav, náš dům ztichl. Ne tak, jako když se večer po celém dni naplní klidem. Bylo to takové ticho, které tíží, visí ve vzduchu a proniká pod kůži. Každodenní rituály ztratily smysl. Vařím si čaj jen pro sebe, prostírám na stůl, i když je tam už jen jeden talíř. Kdysi jsme se dělili o všechno – dokonce i o ticho. Teď už bylo jen moje.

Tereza (65): V důchodu jsem se stala instruktorkou jógy. Nikdy není pozdě začít znovu žít

Vzpomínky na manžela

Sousedka odnaproti, která vždycky příliš hlasitě zavírá branku, u mě před pár dny zaklepala. „Paní Heleno, nepůjdeme o víkendu na houby? V lese jich prý teď je hodně!“ Poděkovala jsem a odmítla. Bez manžela by to nebylo ono. Miloval les, procházky a houby. Na začátku sezony vždycky říkal, že první hřib najde on. Když jsem ho našla já, předstíral překvapení a já se smála, protože jsem věděla, že to dělá jen proto, aby mě pobavil. Od jeho smrti jsem v lese nebyla ani jednou. Ale po té návštěvě sousedky se ve mně něco pohnulo. Možná to byl ten její pohled, možná samota, která mě začala tížit víc než obvykle. Možná prostě přišel čas. Rozhodla jsem se: půjdu sama.

Tu noc jsem nespala dobře. Převalovala jsem se z boku na bok, naslouchala tichu, které bylo jiné než obvykle. Nakonec, těsně před svítáním, jsem vstala, oblékla se a uvařila si čaj. Vzala jsem si šálu, i když ještě nebyla taková zima. Přesto jsem uvnitř cítila jakýsi chlad, možná strach. Rozhodla jsem se to překonat a místo, abych myslela na to, co bylo, rozhodla jsem se soustředit na kroky. Jeden po druhém. Les voněl vlhkostí a listím, které teprve začínalo žloutnout. Pamatovala jsem si každou zatáčku, každé místo, kde jsme se kdysi zastavili a jen tak tiše stáli. Šla jsem pomalu, rozhlížela jsem se nejen po houbách, ale i po nějaké stopě po Ladislavovi.

Táňa (56): Když můj manžel zemřel, rodina si myslela, že jsem také mrtvá. Nejraději by mě pochovali spolu s ním

Překvapivý objev

Zastavila jsem se u staré borovice, pod kterou jsme vždycky začínali sbírat houby. Klekla jsem si na vlhké jehličí a odhrnula mech, i když jsem nevěřila, že tam něco bude. A vtom jsem uviděla malý, kulatý předmět, částečně zabořený v zemi. Opatrně jsem ho vyndala. Chvíli jsem nevěděla, co držím v ruce. Pak jsem ho poznala – byl to snubní prsten.

Nevypadal jako nový. Měl rýhy, byl špinavý a podepsal se na něm čas. Přesto se ve mně něco pohnulo. Nebyl to náš prsten, ale mohl být. Připomínal mi, že něco takového kdysi mělo význam. Nevěděla jsem, komu patřil, ani jak dlouho tu ležel, ale v tu chvíli na tom nezáleželo. „Láďo, kdybys to viděl...“ zašeptala jsem a cítila, jak mi hlas vázne v hrdle. Co když je to nějaké znamení? Pomalu jsem vstala a schovala prsten do kapsy. Na houby už jsem neměla ani pomyšlení.

Evelína (46): Po smrti manžela jen přežívám. Stal ze mě totální introvert a bojím se, že už se to nezmění

Začnu znovu žít

Domů jsem se vrátila v mokrých botách a se studenýma rukama, ale chlad jsem necítila. Prázdný košík jsem položila na kuchyňský stůl. Z kapsy jsem vytáhla prsten a pozorně jsem si ho prohlédla. Přešla jsem ke kredenci a otevřela nejnižší zásuvku. Chvíli jsem se jen dívala na krabici se vzpomínkami. Byly v ní věci, ke kterým jsem se občas vracela: šála, kterou Ladislav nosil na podzim, přání k narozeninám, klíč od chaty u jezera, kterou jsme už dávno prodali. A naše fotografie – vyfocená náhodným turistou v horách. Oba se na ní smějeme.

Vzala jsem z malé šperkovnice šňůrku a provlékla ji prstenem. Uvázala jsem si ji na krk. Nepasoval ke mně. Byl cizí, ale zároveň mě uklidňoval. Jako by ten předmět dostal druhý život – a já s ním. Znovu jsem se podívala na tu fotku. Přimhouřila jsem oči, jako bych si chtěla Ladislava představit tak zřetelně, jako tehdy v horách. „Nemusím zapomenout, abych mohla jít dál,“ řekla jsem tiše.

Druhý den ráno jsem znovu uslyšela známé bouchnutí branky. Podívala jsem se přes záclonu. Sousedka nesla proutěný košík a byla připravená jít na houby. Nejspíš chtěla u mě zaklepat, ale zaváhala. Možná si myslela, že zase odmítnu. Otevřela jsem dveře dřív, než stihla odejít. „Počkejte chvilku, jen si vezmu kabát,“ řekla jsem bez zbytečného vysvětlování.

Šly jsme cestičkou vedoucí hlouběji do lesa. Zpočátku v tichosti, jako dvě cizí ženy, které se náhodou vydaly stejným směrem. Postupně jsme spolu začaly mluvit. „Ráda vás zase vidím v lese,“ řekla. Když jsem se vrátila domů, svlékla jsem si kabát a pověsila ho vedle staré Ladislavovy bundy. Nikdy jsem ji nevyhodila, nedokázala jsem to. Postavila jsem se před Ladislavovu fotku, dotkla jsem se prsty přívěsku s prstenem. Chtěla jsem něco říct, ale hlas mi uvízl v hrdle. Chvíli jsem počkala, až se mi dech uklidní. „Už nejsem sama,“ zašeptala jsem. „Ale ty budeš vždycky se mnou.“

Další příběhy ze života →

Květoslava (66): Na desáté výročí manželovy smrti jsem našla v knize vzkaz, který mi na stará kolena změnil život

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].