Alice (32): Vysněnou svatbu jsem nechtěla odložit ani kvůli těhotenství. Byla to chyba

S Kryštofem jsme svatbu začali plánovat hned po zásnubách. Chtěli jsme, aby to bylo kouzelné, a tak jsme si s velkým předstihem rezervovali jeden malebný hotýlek na Šumavě. Osud je ale zákeřný a několik měsíců před svatbou jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Nemohla jsem tomu věřit, vždyť jsme používali kondom! Řekli jsme si, že zatím nejsme připraveni na rodinu.

Beata (32): Svatba na zámku byla romantická. Ale jen do té doby, než jsem začala rodit

Vdávala jsem se

Když mi lékař řekl, ve kterém jsem týdnu, rozbrečela jsem se. Nešlo o dítě, ale o termín naší vysněné svatby. Vždyť snad neznám žádnou ženu, která by chtěla stát před oltářem s bříškem a pak nafouklá tančit na parketu. Nehodlala jsem ale měnit rezervaci a zase čekat věčnost na volný termín. A tak jsem se jen domluvila s kamarádkou, která je šikovná švadlena, že mi těsně před svatbou upraví šaty, a nic se neodkládalo.

Když jsme skládali manželský slib, pocítila jsem jemné stahy v podbřišku. Doufala jsem, že je to jenom kvůli nervozitě. Poté jsme stáli před kostelem a přijímali gratulace od blízkých. Usmívala jsem se, ale už mi nebylo moc dobře. Nikomu jsem nic neřekla, ani svému manželovi. Modlila jsem se, aby to ještě nebyly porodní bolesti. Nechtěla jsem kazit atmosféru svým stěžováním.

Jeli jsme rovnou na svatební hostinu. Všichni kromě mě pozvedli skleničku šampaňského a připili si. Opravdové drama začalo u prvního tance. Přitulila jsem se ke Kryštofovi, ale záhy o sobě daly vědět ostré stahy. Všichni hosté se dívali přímo na nás, tleskali a usmívali se. Jak bych mohla přerušit takový výjimečný okamžik? Když jsme dotančili, dobelhala jsem se ke stolu a už jsem věděla, že něco není v pořádku.

Marcela (46): Dcera křičela z koupelny, že rodí. Vůbec jsme nevěděli, že je těhotná

Začala jsem rodit

Bylo mi líto, že nehodím kytici mezi kamarádky a s Kryštofem nebudeme krájet dort, že zkazím náš krásný den. V tu chvíli jsem se hlasitě rozplakala. „Miláčku, co se děje?“ zeptal se manžel.

„Kryštofe, začalo to...“ vyhrkla jsem přes slzy.

„Co? Náš společný život?“ díval se na mě zmateně.

„Pane Bože, porod začal! Naše dítě...“ začala jsem vysvětlovat, ale ochablá jsem se sesunula na zem. Slyšela jsem, jak se kolem mě shromáždil dav vyděšených hostů. Naštěstí jsem se mohla spolehnout na pomoc maminky, která hned všem přikázala ustoupit. Manžel a táta mě pak odvedli do hotelového pokoje a máma zavolala záchranku.

Zuzka (28): Den, kdy se mi narodil syn, byl nejhorší v mém životě. Strachu z porodu jsem se zbavovala dlouho

Dcera mi připravila překvapení

Ulevilo se mi, že budu v dobrých rukou a v nemocnici se někdo postará o mě i o moje miminko, které tak moc spěchalo na svět. Mýlila jsem se. Ukázalo se, že už je pozdě. „Vyloučeno, za chvíli budete rodit,“ prohlásil rozhodně lékař, když mě rychle vyšetřil.

„Tady?! Jen to ne!“ křičela jsem vyděšeně.

„Zlato, vždyť máme nádherný pokoj! Co si přát víc? V nemocnici mají jen bílé stěny,“ zasmál se můj manžel, ale mně nebylo do smíchu. Naštěstí bylo za chvíli po všem. Přitulila jsem si mou malou holčičku a všechno kolem pro mě přestalo existovat. Byla tím nejkrásnějším svatebním dárkem, jaký jsem si mohla přát.

„Naše holčička zjevně ráda pořádně paří. Nemůže být náhoda, že se rozhodla přijít na svět právě tehdy,“ usmívá se můj manžel dodnes. A já se také nemůžu ubránit úsměvu...

Další příběhy ze života →

Zuzana (31): Odjeli jsme si užít poslední klidný víkend. Nakonec jsem porodila ve vánici s radami na telefonu

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].