Katka (42): Rodiče se na mě vykašlali kvůli postiženému bratrovi. Teď mi zazlívají, že mu nejdu na pohřeb

Opravdové příběhy čtenářek: Rodiče se na mě vykašlali kvůli postiženému bratrovi. Teď mi zazlívají, že mu nejdu na pohřeb
Zdroj: Unsplash

Bratři a sestry. Musí mít spolu skvělé vztahy? Katka odmítla účast na bratrově pohřbu, protože pouto mezí nimi nikdy nebylo pevné. Matka jí to teď vyčítá, a dokonce ji označila za sobce!

Lucie Daniel
Lucie Daniel29. 10. 2023 07:00

Na bráchu jsem se těšila. Vždycky jsem chtěla sourozence! Jenže Lukáš se narodil postižený a obrátil mi život vzhůru nohama. Najednou se všechno točilo jen okolo něj. Rodiče se střídali v tom, kdo s ním půjde ven, kdo ho vykoupe, obstará, zajede s ním k lékaři. Nikoho jsem nezajímala, se školními úkoly se mi snažili pomoci spolužáci nebo teta, která bydlela nedaleko. Vlastně jsem měla jenom ji.

Odešla jsem z domova, jakmile to šlo

Celou střední školu jsem se modlila, abych měla dobrý průměr a mohla jít na vysokou. Několikrát jsem za rodiči přišla s tím, že mám gymnastické soustředění nebo závody. Žádala jsem je, aby přišli, copak jsem chtěla tak moc? Pokaždé mě odbyli a často se stávalo, že máma křičela: „Nechápeš, že to nejde? Jsi úplně pitomá! Tvoje starosti bych fakt chtěla mít. A vůbec, běž pryč. Že se vůbec opovažuješ mě otravovat s takovými hloupostmi!“

Maturita dopadla na výbornou a já si konečně začala balit věci na vysněnou vysokou školu. Jestli mi máma nebo táta pogratulovali? Ani náhodou! Po mém odchodu si asi oddechli a já vlastně taky. To, že zmeškali i moji promoci, zasadilo pomyslný hřebíček do rakve našeho vztahu.

Teď bydlím a pracuji čtyři hodiny jízdy od rodného města a dávno jsem se smířila s tím, že rodiče bratra léta upřednostňovali a celý život mě ignorovali. Máme tedy téměř neexistující vztah, o mém životě nevědí téměř nic.

S rodinou se nevídám ani na Vánoce

Před pár týdny si však vzlykající matka našla čas na to, aby mi po telefonu sdělila, že Lukáš měl nějaké komplikace a musel být převezen do nemocnice. Ano, nikomu nic zlého nepřeji, pocítila jsem úzkost, ale u ní to i skončilo. Pak rodiče volali znovu a požádali mě, abych přišla na pohřeb. Řekla jsem, že to neudělám.

Vyslechla jsem si, jaký jsem sobec! „Vždycky ses starala jenom sama o sebe!“ řekla mi moje matka napřímo s tím, že je mnou zklamaná. Podle ní dělám obrovskou chybu a pohrdám památkou pokrevního bratra. Na mém rozhodnutí to ale nic nemění, i když si psycholožka myslí, že bych se do černé přece jen měla obléknout. „Vždyť můžete kdykoli odejít. Nejde o vaše rodiče, jde o vás. Mohlo by vám to pomoci staré křivdy uzavřít,“ nasadila mi brouka do hlavy.

Na pohřeb kašlu, mám jiné starosti

Chápu její postoj, nicméně skutečně na pohřeb nedorazím. Sorry, matko, mám práci a nikomu nedlužím vysvětlení. Od své rodiny se distancuji a momentálně si zakládám vlastní. Ve dvaačtyřiceti letech jsem totiž těhotná. I proto se rozhodně nehodlám jakkoli stresovat.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Tereza Mašková o boji s bulimií: Naplno to propuklo ve StarDance, tělo mi začalo vypínat a přišel kolaps

Tereza Mašková o boji s bulimií: Naplno to propuklo ve StarDance, tělo mi začalo vypínat a přišel kolaps

Související články

Další články