Facebook
Instagram
Krása není všechno. To Johanka slýchala od mala. Důvod byl prostý - narodila se s extrémně velkými ušními lalůčky. Zpočátku si z toho nic nedělala, v pozdějších letech ale začala svým rodičům mnohé vyčítat.
„Ušoune“ nebo „netopýrko“. To je jen stručný přehled přezdívek, jaké jsem musela poslouchat ve škole. Vrstevníci bývají škodolibí, tudíž jim neunikl ani můj neobyčejný vzhled. Obří asymetrické uši mi zkomplikovaly život, třebaže v dětství stačil jednoduchý chirurgický zásah.
Už jako miminko jsem měla obrovské uši
Naneštěstí na to, aby někdo do mého těla řezal, mě rodiče měli až příliš rádi. Na vzhledu prý nezáleží. Netušili však, že ve světě plastických operací, do něhož jsem se narodila, mě vinou jejich rozhodnutí čeká peklo.
Co vím, tak v širokém příbuzenstvu velké uši nikdo neměl. Snad jen děda z matčiny strany. Přesto se v mém případě příroda doslova vyřádila. Už na miminkovských snímcích jsou vidět uši větší, ale nikoliv nesymetrické. Ty se vyvinuly v podstatě omylem ve spánku.
Jako mimino jsem si prý pořád lehala tak, že jsem měla buď jedno ucho „převrácené“, nebo druhé „zaplácnuté“. Naši mě sice v postýlce narovnávali, ale údajně marně. Kdo ví… Já si tyto okamžiky přirozeně nepamatuji. A tak jsem ležela, až jsem si svou budoucí „parádu“ doslova „vyležela“.
Rodiče chirurgickou úpravu odmítli
Maminky starších potomků jistě potvrdí, že dětská tělesná konstrukce je v prvních letech života velmi pružná, a tudíž nejen odolná, ale i náchylná k různým deformacím. Přesně tak jsem přišla i já ke své anomálii, kdy se mi levé ucho natrvalo odchlíplo od hlavy, zatímco druhé se nesymetricky zvětšilo a rozpláclo jako lívanec.
Postupem času pak mezi nimi vznikl rozdíl, který nelze skrýt ani pod rozpuštěné vlasy, ledaže bych si opatřila pořádně hustou paruku. Když mi bylo pět, upozornila pediatrička rodiče, že by nebylo od věci poslat mě na plastickou operaci. Tehdy ještě mohla být realizována v rámci pojištění. Jenže naši mě tolik milovali, že o žádném řezání nechtěli slyšet.
Už v první třídě přišla krize
Se slovy, že vzhled není všechno, mě do života vyslali tak, jak mé tělo příroda stvořila. Coby malou holčičku, která měla největší starost, aby jí máma při nákupu pořídila novou hračku, mě nějaká ušní asymetrie netrápila. Vždyť na světě bylo tolik důležitějších věcí!
Jenže to pak vysvětlujte okolí! Takže už v první třídě nastala krize nebývalých rozměrů. Spolužáci mi mou odlišnost dali najevo a již po pár dnech vytáhli z rukávu všechny možné filmové hlášky. Najednou jsem byla „ušoun“, „babské ucho“ nebo „netopýrka“. Zmíněné zvíře mám sice ráda, ale přirovnávání k němu mě mrzelo. Tím spíše, že z narážek nečišel humor, ale negativní až zlá energie.
Rodiče nedali ani na učitelku
Do školy se mi chtělo čím dál méně a naši si později stěžovali i u třídní učitelky. Jenže ta moc porozumění neprojevila a stejně, jako před ní pediatrička, nám doporučila chirurgický zákrok. Jenže ani to rodiče nezviklalo. Otec se obával, aby mi lékař v boltcích omylem nepřerušil nějaký nerv a já třeba neskončila na vozíku.
Od jakékoliv operativní úpravy mě tudíž odrazoval a úvahou, že bych mohla ohluchnout, strašila i matka. Na kolik byly tyto strachy reálné, jsem jako dítě posoudit nedokázala a o operaci raději usilovat přestala. Čas mezitím ubíhal a já se dostala do věku, kdy je podobný zásah stále možný, ale už jedině za pořádnou sumu peněz.
Kvůli uším jsem vzdala vysokou školu
Na střední škole se můj problém mírně vylepšil, protože jsem měla štěstí na ohleduplnější spolužáky. Občasné vtípky na svou adresu jsem ale nadále slýchala. Hned po maturitě jsem se proto rozhodla vydělat si peníze na plastiku a zamítla tím pádem studia na vysoké. Jenže přišla další čára „přes rozpočet“. Otec náhle zemřel na infarkt a s mámou, která předtím nikdy nepracovala, jsme zůstaly na všechno samy.
Navíc s tou mou „krásou“ u hlavy mě leckde nechtějí zaměstnat, a tak se živíme všelijak. Potřebné tisíce na otoplastiku šetříme do prasátka jen horko těžko, protože nám co chvíli přijde do cesty nějaká další složenka. Ano, život mě naučil, že krása není všechno. Není. Přesto na rovinu říkám: „Kéž by byli moji rodiče tenkrát nezaspali!“
Další příběhy ze života →
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
