Gabriela (27): Po mamčině smrti jsem si vzala do péče postiženého brášku. Je to těžší, než jsem myslela

Poté, co nám zemřela maminka, musela jsem se rychle rozhodnout, jestli jsem schopná se postarat o svého postiženého bratra Filipa (18). Nebylo to jednoduché, protože jsem dobře věděla, že můj verdikt poznamená celý můj další život.

Mohlo by Vás zajímat:

Anastázie (44): Po manželově smrti jsem znovu dostala šanci na lásku. Skončilo to ale špatně

S mamkou jsme se staraly o postiženého brášku

To, že s bráchou není něco v pořádku, se ukázalo záhy po jeho druhých narozeninách. Mamka nenechala nic náhodě a vydala se s ním za doktorem. Po sérii vyšetření zazněla diagnóza. Filip trpí těžkou mentální retardací. Když nám řekli, že nikdy nebude chodit ani mluvit, sevřela se nám srdce. Mamka ale udělala všechno proto, aby se o něj mohla postarat.

Naši domácnost postupně přizpůsobovala Filipovým potřebám. Musely jsme mu pořídit vozík a speciální polohovací postel. Byl totiž zcela imobilní. Nicméně s pomocí lékařů a matčina nekonečného úsilí se nám podařilo Filipa trochu rozmluvit. Po čase byl jakž takž schopen se s námi dorozumět nebo minimálně za pomoci speciálních komunikačních systémů říct, co zrovna potřebuje.

Po několika letech jsme si na to obě zvykly. Každá měla svoje úkoly a povinnosti. Někdy se ale stalo, že jsem našla mamku schoulenu v rohu, jak pláče. Bylo mi jí líto, protože byla zcela vyčerpaná. Nebýt jí, Filip by skončil v ústavu. Ona se nedala a rozhodla se za něj bojovat. Slavili jsme úspěch, když se dostal do pomocné rehabilitační třídy. Díky tomu dělal velké pokroky.

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (64): Roky se starám o nemohoucího manžela. Přistihla jsem se při strašlivé myšlence

Když mamka zemřela, musela jsem se rozhodnout

Už jsem mohla vést svůj vlastní život a odstěhovat se od nich. Bylo ale jasné, že v tom mamku nenechám, takže jsem jí dál byla po ruce. Když mamka nemohla, přebalila jsem Filipa sama, nebo ho umyla. Všimla jsem si totiž, že mamka začíná ztrácet síly.

Myslela jsem, že je z celého toho kolotoče jen unavená, ale pravda byla mnohem horší. Mamka onemocněla rakovinou a do roka od diagnózy zemřela. Bylo to velmi těžké období. Navíc jsem velmi rychle musela vyřešit otázku, co s Filipem. Úřady začaly sondovat a já musela jednat. Upřímně jsem v jeden moment zaváhala, zda jsem schopná se o něj starat.

Znamenalo to, že nikdy nepovedu normální život. Nechala jsem si tedy vysvětlit, co s ním bude v případě, že se o něj nepostarám. ,,Šel by do ústavu," sdělila mi úřednice. Věděla jsem, že to nemůžu dopustit. Jak kvůli mamce, tak kvůli bráchovi, který si to nezaslouží. Rozhodla jsem se tedy, že se stanu jeho opatrovníkem a budu o něj pečovat.

Mohlo by Vás zajímat:

Zuzana (35): Odmítla jsem se starat o nemohoucího dědu. Rodina mě za to odsoudila

Možná nikdy nepovedu normální život

Musela jsem na dny, kdy jsem v práci, najmout ošetřovatelku. Filip by neměl být sám déle než hodinu. Nicméně do práce chodit musím. Je to nekonečný kolotoč. Z práce rovnou domů, vystřídat ošetřovatelku a obstarat Filipa. Někdy se stane, že se v noci vzbudí a nemůže spát. Tím pádem u něj sedím.

Po roce, kdy jsem na něj sama, mi docházejí síly. Nemám žádný osobní život. Nedávno mě pozval jeden kolega na skleničku. Nemohla jsem jít, tak jsem ho vzala k nám. Když viděl mého bráchu, další schůzka se nekonala. Postupně mi dochází, že si nikdy nenajdu žádného partnera. Občas mám šílenou zlost na celý svět, ale pak si vzpomenu na mamku. Zvládla to ona, zvládnu to také. Jen je to někdy tak těžké, až se mi chce brečet. Věřím ale, že by pro mě Filip udělal totéž. Vždyť on za to nemůže.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (39): Zjištění, že je mamka vážně nemocná, byl obrovský šok. Ještě víc mě zaskočilo, jak se začal chovat táta

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].