Facebook
Instagram
Boženin manžel před lety utrpěl vážná zranění, která ho upoutala na vozík. První roky se o něj starala s láskou. Dnes už je ale zcela vyčerpaná. Moc by zase chtěla normálně žít. Někdy si dokonce přeje, aby manžel umřel.
Když člověk odříkává svatební slib, neuvědomuje si, jaké důsledky může mít. Budeme spolu ve zlém i v dobrém. Ve zdraví i nemoci. To jsem tehdy také slíbila. Váhu těch slov pociťuji až dnes. Chtěla bych odejít od nemocného manžela. Starám se o něj pomalu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a už nemůžu.
S manželem jsme vždycky žili aktivně
Celý život jsme žili aktivně. Zamilovali jsme si turistické víkendy. Když jsme zrovna nešplhali po horách, sedli jsme na kola. Oba jsme vždycky tíhli ke sportu. Ve stejném duchu jsme vychovávali i naše dva syny. Jakmile trochu vyrostli, veškeré aktivity podnikali s námi. Díky bohu, že v tom našli zalíbení. Bylo to pro mě hodně důležité.
Co jsme se toho jako rodina nablbli! Kolik výšlapů, výletů jsme společně podnikli, to už mi nikdo nevezme. I když kluci vyrostli a vyletěli z rodného hnízda, my s Karlem (66) jsme ve své zálibě pokračovali. I jako padesátníci jsme dokázali to, co dvacetiletí. Náš aktivní život nám udržoval mysl a tělo v dobré kondici.
Jednoho dne to ale mělo skončit. Manžel se vracel z práce a stal se účastníkem dopravní nehody. Jen zázrakem přežil. Měl poškozenou míchu. Lékaři nám nedávali moc nadějí, že by ještě někdy chodil. Jejich slova se vyplnila. Z Karla se stal muž upoutaný na lůžko. Po několika operacích ho čekala ještě dlouhá rehabilitace.
Napadá mě, že by bylo lepší, kdyby manžel umřel
Na nohy se už ale nepostavil. Jeho maximum je, že se naučil jakžtakž ovládat invalidní vozík. Špatně mluví, pomočuje se. Jeho psychika je také zlomená. Potřebuje neustálou péči. Ze začátku jsem to brala statečně. Chtěla jsem se o něj postarat, být s ním. Ani na moment mě nenapadlo, že bych od něj odešla. To až postupem let.
Je velmi psychicky i fyzicky náročné se o něj starat. Kluci mi pomohli udělat z naší domácnosti bezbariérovou. Jenže ani tak to není úleva. Manžel svůj boj vzdal a nespolupracuje. Poslední tři roky to už nezvládám ani já. Nenávidím se za své pocity nenávisti a vzteku.
Každý den chci odejít a už se nevrátit. Někdy mě dokonce napadá, že by bylo mnohem lepší, kdyby Karel umřel. Myslím, že i jemu by se ulevilo. On se svojí tvrdou náturou také určitě nedobře snáší fakt, že mu měním pleny a čistím zuby. Takhle to ani jeden z nás nechtěl. Já už prostě nemůžu. Jsem vyčerpaná, unavená a nešťastná.
Moc bych si přála žít normálně
Mám právo odejít? Dát ho do ústavu? Nebo ho hodit na krk klukům, kteří mají své rodiny? A tak každé ráno vstávám s pocitem, který se nedá potlačit. Těsně po nehodě jsem dokonce docházela k psychologovi. Byla jsem v šoku a nevěděla, co dělat. Dnes to vím, ale není to správné. Tak moc bych si přála zase normálně žít.
Jet někam na výlet, projet se na kole. Táhne mi na sedmdesát, ale cítím se na čtyřicet. Mám strach, že jsem uvnitř umřela. Už nic mimo vzteku a nenávisti necítím. Pocity štěstí, lásky? Kdepak! Ty jsou pohřebné někde hodně hluboko. Jsem špatný člověk, když chci opustit nemocného muže, který je na mě defacto odkázaný?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
