Facebook
Instagram
Linda jako dítě trpěla epileptickými záchvaty. V dospělost měla dlouho klid, nedávno se jí ale nemoc znovu projevila. Lindě na základě toho odebrali řidičák. Přijde si teď nemožná a ztrácí naději, že někdy bude líp.
Když mi bylo asi deset let, dostala jsem svůj první epileptický záchvat. Musela jsem kvůli tomu brát léky. Rodiče ze mě roky nespustili oči. Dlouho jsem se svou nemocí statečně bojovala. Záchvaty přicházely neohlášeně. Nedalo se na ně nikdy připravit.
Na svoji nemoc jsem téměř zapomněla
Celé to ustalo v době, kdy jsem dostudovala střední školu a našla si přítele. Ten je dnes mým manželem. Luděk o mých zdravotních problémech věděl. Měl ode mě instrukce, co dělat v případě, že dostanu záchvat. Za náš vztah jich se mnou pár zažil. Nebylo to pro něj zrovna jednoduché.
Nicméně pak přišlo období, kdy jsem neměla jediný záchvat. Cítila jsem se skvěle a mohla se naplno věnovat svým koníčkům, rodině a práci. Máme s Luďkem dvě dcery. Já se živím jako manažerka jedné prodejny. Denně najezdím kolem šedesáti kilometrů, protože náš obchod se nachází v jiném městě. Jsem taxikářem i celé naší rodině.
Holky jsem do školky a poté i do školy vždycky vozila já. Měla jsem to při cestě. Když mi to vyšlo, někdy jsem je brala i z družiny nebo z kroužků. Svobodně jsem si zajela na nákup nebo se stavila za kamarádkou. Mohla jsem vozit maminku, která už je ve věku, kdy se jí pomocná ruka hodí. Nenapadlo mě, že tohle brzy skončí.
Po letech přišel další epileptický záchvat
Byl to obyčejný den jako jakýkoliv jiný. Šla jsem do práce, vyzvedla holky a večer si jela zacvičit. Když jsem seděla v šatně posilovny, přišel na mě záchvat. Nějaká žena mi poskytla první pomoc. Přijela sanitka a moje kolečko doktorů a vyšetření začalo po letech znovu. Během dalších tří měsíců jsem měla další dva epileptické záchvaty.
Lékařka můj zdravotní stav nahlásila na příslušné úřady. Na základě vyšetření z neurologie mi odebrali řidičský průkaz. ,,Až nebudete mít rok v kuse záchvat, můžete si o něj znovu zažádat,“ konejšila mě. Jenže ve chvíli, kdy nemohu jet do práce autem a vyzvedávat holky, mám pocit, že jsem k ničemu. Někdy mě vozí manžel, jindy musím vlakem.
Přijdu si hrozně, protože jsem závislá na Luďkovi. Nemohu ani na nákup nebo zajet pomoci mamce. Luděk sám všechno nezvládá, takže jsem mamce zaplatila asistentku, která jí vypomáhá. Její vlastní dcera to totiž nedokáže. Od odebrání řidičského průkazu jsem měla první záchvat zhruba po pěti měsících.
Nedojedu si sama ani na nákup
U mě bohužel není zřejmá příčina epilepsie, takže se nedá příliš léčit. Pouze za pomocí antiepileptik. Kdyby byla příčina známá, mohu na ozařování nebo operaci. Takhle jen čekám na další záchvat, který ze mě udělá méněcennou osobu. Nesnáším ten Luďkův lítostivý pohled, když mi není dobře.
Můj život už asi nikdy nebude jako dřív. Musím se smířit s tím, že se nikdy neuzdravím a navždy budu na někom závislá. Aktuálně jsem si musela najít i novou práci blíž svému bydlišti. Říká se, že naděje umírá poslední, doufám, že ta moje ještě někde žije.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
