Ivana (46): Ztratila jsem s dcerou kontakt a doma vládne ledové ticho. Mám strach, co se děje za zavřenými dveřmi

Moje dcera Tereza nedávno oslavila sedmnácté narozeniny. Je to skvělá mladá slečna a náš vztah prošel mnoha zkouškami, které jsme ale vždy společně překonaly. Nejnáročnější pro nás obě byl můj rozvod s jejím otcem. Nebylo to jednoduché, ale Tereza, přestože jí bylo tehdy jen deset, se ukázala jako neuvěřitelná opora a projevila velkou vnitřní sílu.

Monika (42): Dcera chodí na demonstrace. Manžel to zakazuje, já ji tajně podporuji

Náš vztah byl vždy velmi otevřený

Možná právě proto, že jsme si byly vždy tak blízké, mám o ni teď o to větší strach. Znám její citlivou povahu, vím, jak hluboce prožívá každou událost a jak si bere k srdci nespravedlnost, i když se netýká přímo jí. Dříve jsem dokázala vycítit, co se v ní děje, a naladit se na její vlnu.

Poslední měsíce jsou pro Terezu obzvlášť těžké. Hledá si své místo ve světě, mezi vrstevníky i sama v sobě. K tomu všemu se nedávno rozešla se svou první velkou láskou, což byla pro ni velká rána.

Tereza (48): Myslela jsem si, že moje nevěra zůstala navždy pohřbená. Pak mi ale dcera ukázala, co v sobě dusila dvanáct let

Bojím se toho nejhoršího

Přesně od toho rozchodu mám pocit, že se nám všechno hroutí a s Terezou se něco zlého děje. Dříve mi říkala všechno, svěřovala se mi se svými radostmi i trápením. Teď je ticho. Na jakýkoliv dotaz, ať už na školu nebo kamarády, odpoví jen úsečně nebo mávne rukou.

Jakmile dorazí domů, okamžitě zmizí ve svém pokoji. Tráví podezřele dlouhou dobu v koupelně a já se nemůžu zbavit myšlenek, co tam asi dělá. Možná si jen píše s kamarádkami, ale co když si ubližuje? Víkendy jsou ještě depresivnější. Nechce jít ven, je zalezlá u sebe a odmítá jakýkoliv kontakt.

Anna (60): Myslela jsem si, že pro svou dceru chci jen to nejlepší. Svými přísnými soudy jsem ji ale málem navždy ztratila

Jak s ní mám navázat rozhovor?

Mám o Terezu opravdu strach. Všude slyším a čtu, jak je mezi teenagery rozšířené sebepoškozování. Je to pro ně způsob, jak uniknout z reality a ulevit si od vnitřního napětí. Děsím se, že by to mohl být i její případ.

Chtěla bych zjistit, co ji trápí, a nabídnout jí pomoc. Jenže netuším, jak to téma otevřít. I přes naši dřívější blízkost vím, že některé věci se matce říkají těžko. Já přitom nechci nic víc než mít jistotu, že je v bezpečí a že si neubližuje.

Dana (64): Celá vesnice odsuzovala mou dceru jako matku tří dětí se třemi muži. Pravda o nevlastní vnučce vyrazila všem dech

Názor vztahové terapeutky

Jak pomoci dospívajícímu dítěti, které se uzavírá do sebe?

Příběh paní Ivany zachycuje situaci, kterou prochází mnoho rodičů dospívajících dětí. Když se z dříve otevřeného a veselého dítěte stane tichý samotář, je přirozené, že v rodičích vzroste obrovský strach a nejistota. Zvláště u sedmnáctileté Terezy se spojuje několik náročných faktorů: vývojové období dospívání, citlivá povaha, dozvuky minulých rodinných zátěží a především první velká hrozba ztráty – rozchod s partnerem.

Z pohledu vztahového rozvoje a komunikace je v této situaci klíčové porozumět tomu, co se v dospívajícím člověku děje, a zvolit citlivý přístup:

1. Uzavření se jako obranný mechanismus

Dospívání je obdobím, kdy mladý člověk hledá vlastní identitu a učí se zvládat silné emoce. Po náročném rozchodu bývá ticho a stažení se do soukromí přirozenou reakcí na bolest. Není to nutně projev odmítání matky, ale spíše snaha „přežít“ nával emocí, které dívka sama nedokáže pojmenovat ani zpracovat.

2. Pozor na roli „příliš silného dítěte“

Ivana zmínila, že Tereza byla při rozvodu rodičů v deseti letech neuvěřitelnou oporou. Zde je však potřeba zpozornět. Děti, které v dětství převezmou roli opory pro své rodiče, mají často tendenci v dospělosti své vlastní trápení skrývat, aby rodiče „nezatěžovaly“. Tereza možná nechce matku zranit nebo jí přidělávat starosti, a proto své pocity raději uzamkne v sobě.

3. Jak otevřít dveře k rozhovoru (bez tlaku a výslechů)

Přímočaré otázky typu „Děláš si něco v koupelně?“ nebo „Proč se mnou nemluvíš?“ mohou v adolescentovi vyvolat pocit ohrožení a způsobit ještě větší zablokování. Místo toho doporučuji přístup založený na nenásilné komunikaci:

○ Pojmenujte své vlastní emoce, ne její chování: Řekněte například: „Terezko, moc Tě miluji a vidím, že procházíš těžkým obdobím. Mám o Tebe strach a jsem tu pro Tebe, kdykoliv budeš chtít.“

○ Respektujte hranice, ale buďte nablízku: Nabídněte přítomnost bez nutnosti hned hledat řešení. Někdy stačí společně mlčet, uvařit čaj nebo nabídnout drobnou společnou aktivitu bez vyptávání.

○ Nabídněte třetí stranu: Dospívající často těžko sdílejí intimní věci s rodiči, i když k nim mají blízký vztah. Nebojte se jí nabídnout možnost promluvit si s

odborníkem, mentorem, psychologem či psychoterapeutem. Zdůrazněte, že to není trest ani projev selhání, ale bezpečný prostor jen pro ni.

4. Co dělat při podezření na sebepoškozování? Strach ze sebepoškozování je v dnešní době zcela namístě. Pokud máte důvodné podezření, neignorujte ho, ale přistupujte k němu s obrovskou dávkou empatie, nikoli paniky či výčitek. Sebepoškozování bývá voláním o pomoc a způsobem, jak přehlušit duševní bolest bolestí fyzickou. V takovém případě je nejlepším krokem skutečně vyhledat odbornou psychologickou či psychoterapeutickou péči.

Paní Ivaně bych vzkázala: To, že jste si s dcerou byly vždy blízké, je váš největší vklad. Tato vazba se neztratila, jen teď prochází zatěžkávací zkouškou. Být dceři nablízku, nabízet jí bezpečný přístav bez tlaku a v případě potřeby přizvat odbornou pomoc je ta nejlepší cesta, jak ji z tohoto temného období vyvést.

Ing. Lucie Lamačová, Ph.D., zapsaná mediátorka ze společnosti pro mediaci ET PACTUM. Specializuje se na řešení rodinných, vztahových, firemních či sousedských sporů mimosoudní cestou. Více info zde.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].