Dana (45): Moje dcera je ve stresu ze školy a z dění ve světě. Nevím, jak jí mám pomoci

Připadám si jako sobec, přivedla jsem dítě do zkázy. Sama mi to vyčetla, mrzí mě, jak černě se dívá na svět kolem nás. Navíc bývala tak šťastné usměvavé dítě, že mi ty vzpomínky vhání slzy do očí.

Roman (50): Po smrti manželky jsem chtěl začít znovu. Dcera to považovala za zradu

Dcera bývala veselé dítě

Co si pamatuju Aničku v dětství, většinou se pořád smála. Měla jsem na ni hodně času, věnovala se jí a vídala se s kamarádkami a jejich dětmi. Neváhám říct, že její dětství bylo pohádkové. Stále po chalupách, na výletech a na hřištích. Ve školce „chytla“ skvělou učitelku i kolektiv.

Moje dítě bylo prostě spokojené a veselé. Dokonce i první stupeň proběhl bez újmy, jenže to skončilo a já jsem z toho nešťastná. Vždy jsem se snažila, aby se k Aničce nedostávaly strašidelné filmy a knihy, dlouho jsem ji držela od internetu. Nezměnila bych to, jenže realita je nyní pro děti příliš náročná.

Moje dcera je odmala velká ochranitelka zvířat a naší planety, v tom ji samozřejmě podporuju. Myslím, že do budoucna je takové generace zapotřebí. My pravděpodobně planetu už jen „doděláme“. Nijak to ovšem nepřeháním s katastrofickými scénáři, stále dávám pozor, jak moc může dceru všechno děsit. Jenže už je pozdě.

Marie (52): Myslela jsem, že dcera na studiích selhala. Nakonec mě ale její úspěch a štědrost dojaly k slzám

Střední škola a povinnosti

Anička se na střední škole moc snaží, chtěla by studovat co nejdéle. Chtěla by pracovat pro vědecký výzkum a zajímá ji hned několik oborů. Naložila si toho na sebe dost a připadá mi, že kromě učení nemá čas na klasické lumpárny. Jen dře a stresuje se. Kromě školy ji velmi trápí situace ve světě. S manželem doma nic nahlas neřešíme a nepřiživujeme to.

Ona si samozřejmě sleduje informace online a řeší se to i ve škole. Bylo mi řečeno, že ani ve škole studenty příliš neděsí. „Není ale důvod před nimi skrývat, co už se děje. Nejsou to sněhové vločky, musí rozumět i politice,“ řekla mi ředitelka, kam jsem si šla postěžovat.

Anna už není veselá, nezajímá se o kluky nebo šminky. Ne že bych chtěla druhý extrém. Ale smutné dítě v depresi, které má na bedrech zkázu lidstva? To jistě také ne. Je těžké s ní zažít pěkný víkend, výlet nebo slavit svátky. Ona už všechno vidí temně. Snažila jsem se jí pomoci sezením u psycholožky, nevybrali jsme asi tu správnou.

Marie (56): Dceři jsem chtěla po porodu jen pomoci. Nakonec jsem jí dělala služku od rána do večera

Nevím, co si počít

Když vidím fotky z dětství, chce se mi plakat. Chtěla jsem dítě a netušila jsem, že si ani neužije mládí. „Jak jste mě mohli chtít do takovýho světa?“ zeptala se mě jednou. Nevěděla jsem, co jí na to říct. „Děti si pořizují rodiče, aby měli smysl svého života. Nebo aby plnili cizí představu. Nikoho nezajímá, jestli jsme pak spokojený,“ řekla.

Nemůžu její názor jen tak přejít a připadám si jako nejhorší člověk. Chtěla bych jí jít příkladem, i když mám sama obavy, kam se svět řítí. Nikdo už nehledá správné hodnoty, lidi se předhání, kterému zlu budou fandit, a všichni plýtváme přírodou, co to jde. V takovou chvíli už nevím, jak svou dceru povzbudit. Naděje umírá poslední, kéž by z toho splínu Anna vyrostla a našla si důvod k radosti.

Alena (40): Zatímco já táhla domácnost, manžel se stylizoval do role synova nejlepšího kamaráda. Skončilo to velkou ostudou

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].