Alena (56): Moje dcera chodí na terapii a já se doma hroutím pod tíhou viny

Dcera se mi přestává ozývat, návštěvy jsou čím dál kratší a já cítím, že mezi námi stojí něco, co neumím pojmenovat – jen vím, že jsem něco pokazila. Myslela jsem si, že dětství mojí dcery je uzavřené, ale ona se nyní plácá v minulosti a hledá na mojí výchově „mouchy“.

Iveta (45): Matka mi v dětství hodně ublížila. Dnes mě uhání a chce být babičkou

Propast mezi námi

Dlouho jsem si říkala, že je to normální. Dospělá dcera má svůj život, práci a přátele. Nemůže přece být pořád se mnou a neustále mi volat a se vším se mi svěřovat jako dřív. Jenže pak začala rušit domluvená setkání, odpovídat stroze, někdy vůbec. A když už jsme spolu, je mezi námi napětí, které by se dalo krájet. Na některé moje názory vůbec nereaguje, a když chci vyprávět něco o příbuzných, hledá jiné téma.

Jednou mi řekla, že má ke mně „spoustu výhrad“. K tomu, jak jsem ji vychovávala. K věcem, které jsem dělala, nebo naopak nedělala. Neřvala to na mě, nebyla zlá. O to horší to bylo. Mluvila klidně, skoro cize. Jako by mi vysvětlovala něco, co už má dávno srovnané – jen já jsem u toho nebyla. Mluvila jsem zrovna o její sestřenici, která nezvládá výchovu dvojčat, a dceřina reakce mě překvapila.

Nejvíc mě zasáhlo, když jsem se dozvěděla, že chodí k psycholožce. Důvodem není nefunkční vztah nebo neshody v práci, ale vztah se mnou. Vždyť jsme byly donedávna kamarádky, nebo ne? Chápu, že dnes lidé vyhledávají pomoc, ale nechci být důvod dceřiných starostí. Od té doby mám pocit, že se mezi námi tvoří stále větší propast. Celý život jsem byla přesvědčená, že jsem dělala to nejlepší, co jsem uměla. Nebyla jsem dokonalá, to vím. Byla jsem přísná, někdy unavená, někdy jsem neměla trpělivost. Ale milovala jsem ji.

Jana (20): Moje matka nemůže skousnout, že pracuji za pokladnou. Nehodlám žít podle ní

Nechci hledat zpětně chyby

Všechno jsem dělala s pocitem, že ji chráním, že ji připravuji na život. Dcera mi naznačila, že se cítila málo slyšená. Že jsem prý často rozhodovala za ni, že jsem zlehčovala její pocity. Když to slyším, bráním se. Mám chuť říct: „To přece není pravda.“ Nebo: „Dělala jsem, co v té době dělat šlo.“ Jenže vidím, že tohle slyšet nechce, a možná ani nepotřebuje.

A tak mlčím a to je možná ta nejtěžší část. Čekám, až si tím dcera projde a najde ke mně cestu zpátky. Jsem z toho na prášky. Doslova, beru něco na uklidnění. Špatně spím, přehrávám si v hlavě celé její dětství. Tedy to, co si pamatuju. Každou hádku, každou poznámku, každý okamžik, kdy jsem mohla reagovat jinak. A zároveň se ve mně pere pocit křivdy. Protože nikdo neviděl, jak jsem se snažila. Jak jsem někdy šla přes sebe. Proč se mám teď babrat ve svých chybách a sypat si popel na hlavu?

Nejhorší je bezmoc. Nevím, co mám dělat, abych se konečně zachovala správně. Když se ozývám moc, mám pocit, že na ni tlačím. Když se neozvu, vzdaluje se ještě víc. Každý telefonát zvažuji, každou zprávu přepisuji třikrát, aby nevyzněla špatně. Mám strach, že už jsem propásla chvíli, kdy se to dalo spravit. Že teď jsem v její terapii jen „téma“, které si musí zpracovat – a já u toho nemám místo. Bolí mě představa, že mě vidí jen jako zdroj svých problémů, ne jako mámu, která ji měla a má ráda.

Jan (48): Přítelkyně se odstěhovala k nemocné matce. Náš vztah kvůli tomu chřadne

Musím ji nechat jít

Nevím, jestli chce slyšet omluvu. Nevím, jestli chce vysvětlení, nebo jen klid a odstup. Vím jen, že bych dala cokoliv za to, aby mi jednou řekla: „Mami, pojď, začneme znovu, nikdo není dokonalý.“ Zatím ale čekám a učím se žít s tím, že někdy láska nestačí, když každý vidí minulost jinýma očima.

„Nech ji jít, ona se vrátí,“ poradila mi zkušenější kamarádka. Má podobnou zkušenost a tvrdí, že s tím nenadělám nic. Hlavně se prý nesmím na nic vymlouvat, omlouvat svoje chyby. Nebo se snad snažit něco hodit na dceru. To bych se s ní už nemusela vidět vůbec. „Řekla jsem synovi, že byl nezvladatelné dítě, a neviděla jsem ho pak rok,“ řekla mi.

Bea (27): Žiji ve stínu své mámy. I můj bývalý přítel měl oči jen pro ni

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].