Jan (48): Přítelkyně se odstěhovala k nemocné matce. Náš vztah kvůli tomu chřadne

Ještě před pár měsíci jsem měl pocit, že se jednou možná i podruhé ožením. Stál bych o to. S Alenou jsme spolu bydleli rok, fungovali jsme jako spokojený pár. Děti už máme velké a samostatné, mohli jsme se věnovat jen jeden druhému. Ale pak její máma prodělala mrtvici a byla odkázaná na pravidelnou péči své dcery. Doslova ze dne na den se mi obrátil život vzhůru nohama. Alena mi oznámila: „Mámu nikam nedáme, chceme se o ni se ségrou postarat.“ Chápal jsem to, aspoň jsem si myslel, že to chápu. Jenže realita mě začala dohánět.

Klaudie (66): Péče o matku mě tak vysilovala, až jsem ji umístila do domova důchodců. Při každé návštěvě poslouchám jen výtky

Najednou jsem sám

Alena se v podstatě odstěhovala k mamince. Plán byl ale jiný, měla se v péči střídat se sestrou. „Budeme tam každá půl týdne, obě máme velké děti a vy chlapi si od nás rádi oddechnete,“ vysvětlovala mi optimisticky. Jenže sestra moc nefunguje a výsledek je takový, že je Alena pryč v podstatě pět dní v týdnu. Jsem zkrátka opět sám.

Když jsem jí to naznačil, odpověděla mi: „Teď to prostě nejde jinak. Babička zemřela v LDNce, nechci, aby tak dopadla i mamka.“ Diskusi o tomto tématu odmítala a žádné přemýšlení o důsledcích jejího rozhodnutí pro nás si naprosto nepřipouštěla.

Alena (62): Přes týden pečuji o rodiče, o víkendu dělám servis snaše s vnoučaty. Už nemám sílu

Máme vztah na dálku

Aktuálně se vidíme hlavně o víkendech, když má její sestřička laskavě čas. Jenže to je pak obvykle vyčerpaná, usne na gauči a já sedím vedle ní a koukám do zdi. Dřív jsme jezdili na výlety, cestovali, neexistovalo, abychom o víkendu byli doma. Chápu její situaci, ale myslím, že to lze řešit i jinak. Ohleduplněji ke mně.

Nedávno jsme se kvůli tomu pohádali. Poprvé za dobu, co jsme spolu. „Honzo, chováš se jako sobec. Tobě chybí výlety, mně podpora a pochopení. Maminka se moc snaží, cvičí, zlepšuje se, ale je to hrozně náročné.“ Nemyslím si, že jsem sobec, jsem normální chlap, kterému chybí jeho žena.

Julie (58): Chtěla jsem se postarat o nemohoucího manžela, ale sama sebe jsem dostala na pokraj svých sil

Mám to vzdát?

Když se vše uklidnilo, napsala mi: „Vydrž, prosím, nechci tě ztratit, jen potřebuji čas.“ Myslím, že se teď snažím jí čas a prostor poskytnout, ale uvnitř si nejsem jistý, jak dlouho to dokážu. Nechci být ten zlý, co ji opustí v těžké chvíli, ale zároveň nechci jen sedět na židli a čekat až přijde po mnoha dnech domů.

Jsem v koncích. Nevím, jestli mám čekat dál, nebo třeba na přítelkyni trochu zatlačit, anebo to prostě celé vzdát a nechat plynout. Nemohu se zbavit myšlenek na to, že ještě nejsem tak starý, abych rezignoval na partnerský život. Chci ještě žít, Alenu mám rád, ale nikdo neví, kolik měsíců či roků u ní ještě budu na druhém místě.

Richard (52): Opustil jsem nemocnou manželku kvůli mladší ženě. Děti se mnou nemluví, ale já nelituji

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].