Richard (52): Opustil jsem nemocnou manželku kvůli mladší ženě. Děti se mnou nemluví, ale já nelituji

Když mi bylo padesát, svět se najednou začal scvrkávat. Manželka byla pořád v nemocnicích, chemoterapie střídala operace a doma to vypadalo jako v márnici. Pořád ten samý kolotoč – deky, čaje, léky, pláč. Děti se zapojovaly, ale většina péče byla na mých bedrech. A co si budeme povídat, chlapi na tohle nejsou stavění.

Mohlo by Vás zajímat:

Milada (41): Zdá se, že jednou zemřu na stejnou nemoc jako děda. Už mám výsledky testů, ale bojím se je dovědět

Život se má žít, ne přežívat

Jednoho dne jsem se v baru náhodou seznámil s Nikol. Byla o dvacet let mladší, smála se nahlas i mým blbým vtipům a voněla po malinách. Připadal jsem si s ní jako znovuzrozený. Vedle ní jsem nebyl ten unavený chlápek v kvádru, co doma vyhazuje použité kapesníky a utírá slzy. Vedle ní jsem se cítil jako někdo.

Chvíli jsme se stýkali, ale po pár týdnech jsem se rozhodl, že tohle chci. Doma jsem to oznámil bez zbytečného rozpitvávání. Sbalil jsem pár věcí a šel. Syn se na mě díval, jako bych mu plivnul do tváře, a dcera se rozbrečela tak, že by jí to moje žena mohla závidět. Ale já byl rozhodnutý, že tohle není život pro mě.

Od té doby jsem změnil život. Letěli jsme s Nikol na Bali, pak na Maledivy, potom do Barcelony. Fotky z dovolených házím na Instagram – někdo by řekl, že schválně, ale mně je to fakt jedno. Komentáře od dětí ignoruji. Co mi vlastně chtějí vyčítat? Že jsem si dovolil žít?

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (38): Manžel mě opustil kvůli mladší ženě. Když jsem se znovu zamilovala, dočkala jsem se další zrady

Všichni mi můj život závidí

Po několika měsících mi jeden známý poslal zprávu: „Tvoje žena je na tom opravdu zle. Možná má jen pár měsíců. Měl by ses vrátit, už sis užil.“ Ale k čemu bych tam byl? Má přece dvě dospělé děti, které se o i postarají. Každý má přece svůj kříž. Já jsem se rozhodl, že ten svůj už dál nést nebudu.

Největší ironie? Přestal jsem stárnout. Kamarádi v mém věku jsou seschlí a upracovaní, zatímco já mám břišáky, opálenou kůži a holku, kterou mi všichni závidí. Děti? Však oni se vzpamatují. Jejich trucování mě nebaví. Stejně už jsou dospělí, a jestli si myslí, že mi můžou diktovat, s kým a jak mám žít, tak jsou na omylu.

Někdy si představuji, jak tam doma všichni tři sedí a čekají, že se vrátím. Že budu litovat. Že je budu prosit o odpuštění a hrabat prstíčkem. Ale já se nevrátím. Nelituji toho, že jsem odešel. Sice jsme si slíbili, že to bude v dobrém i zlém, ale kdo mohl tušit, že to dopadne takhle zle? Jak říkám, na to žádný chlap není stavěný.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Vincent (69): Nemohl jsem se vzpamatovat z infarktu. Žena místo toho, aby se o mě starala, jednoho dne utekla

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].