Dagmar (60): Myslela jsem, že nad svou nemocí zvítězím. Jedna šílená situace mě ale přesvědčila o opaku

Zhruba před rokem a půl jsem si začala uvědomovat, že často zapomínám. Respektive, že si na něco za boha nemohu vzpomenout. Dokud to nebyly zásadní věci, návštěvu doktora jsem odkládala. Myslela jsem, že je to jen moje roztržitost, která mi občas nedovolila si na něco vzpomenout.

Mohlo by Vás zajímat:

Vanda (22): Mám strašný strach. Kvůli nemoci, která mi zabíjí mámu, nechci mít děti

Začala jsem postupně zapomínat

Začalo to tím, že jsem nebyla schopna vyjmenovat všech svých pět dobrých kamarádek. Vždycky jsem to uměla jako básničku a najednou nic. Dvě jména mi nenaskočila. Děsilo mě to, protože je vídám třikrát do měsíce. ,,Jak jsi mohla zapomenout jejich jména?“ nadávala jsem si. Dcera Maruška se tomu smála. ,,Mami, to se stane každému,“ utěšovala mě.

Jenže mělo být ještě hůř. Byla jsem čtrnáct dní v lázní. Kolegyně v práci se mě ptaly na průběh procedur. Opět jsem nebyla schopna si vzpomenout. Věděla jsem, kde jsem byla, jak to tam vypadalo, ale víc jsem si zkrátka nevybavila. Na další znamení, že je se mnou něco špatně, jsem nečekala.

Vydala jsem se k doktorovi a doufala, že mi řekne, že to nic není. Diagnóza byla bohužel horší. Nacházela jsem se na samém začátku smutné cesty s panem Alzheimerem. Byl to tak velký šok, že jsem sama potřebovala nějaký čas, abych to vstřebala. Nebo alespoň pochopila, co mě čeká a nemine.

Mohlo by Vás zajímat:

Diana (36): Zhroutil se mi svět. Potkala mě nemoc, která mi rozvrátila manželství

Alzheimera před rodinou úspěšně tajím

Změny mého chování si všimly i obě dcery. ,,Mami, jsi v pořádku? Děje se něco?“ vyptávaly se jedna přes druhou. Nenašla jsem sílu, abych se jim přiznala. Uměla jsem si představit, jak začnou plašit. Shánět do budoucna pečovatelku, předhánět se v tom, která se o mě bude starat. Obě jsou maminkami malých dětí, takže jsem se rozhodla, že jim nebudu přidělávat starosti.

Na internetu jsem strávila několik dní. Načetla jsem si všechno možné i nemožné. Některé vychytávky jsem si osvojila. Začala jsem si psát poznámky. Papírky jsem rozmisťovala po bytě, abych na nic nezapomněla. Jenom díky tomu jsem dlouhý čas nemoci vzdorovala. Rodina stále nic netušila a já si myslela, jak jsem nad tím vyzrála.

Každý den jsem trénovala jména všech členů rodiny, stejně tak kamarádek a kolegyň. Připomínala jsem si, kdo je prezident republiky, jaké je naše hlavní město apod. Hodně jsem četla a trénovala mozek. Připadala jsem si jako vítěz. Moje zapomínání se stabilizovalo a já byla šťastná.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (20): Matka celý život odmítala lékaře. Až nehoda ukázala, jak těžce je nemocná

Možná by bylo jednodušší nic nevědět...

Pokud dobře počítám, tak rok od zjištění diagnózy se nic zásadního nedělo. To až nedávno. Měla přijet na návštěvu Marie. Na to jsem nezapomněla, měla jsem totiž napsaný papírek, který vznikl hned potom, co jsme se po telefonu domluvily, že přijede. Vykolejila mě jiná věc. Přijela s nějakými dětmi.

Dlouho jsem si nemohla vzpomenout, co jsou zač. A hlavně, co chtějí u mě doma. Nebýt toho, že mě oslovily babičko, zjevně bych na to nepřišla. Zkrátka bych si nevzpomněla. Nepoznala jsem vlastní vnoučata. Lžu sama sobě, když si myslím, že nad tou nemocí mohu vyhrát.

Ale ani tato událost mě nepřinutila k tomu, abych se dcerám svěřila. Jen přibyly další papírky. Občas si říkám, jestli by nebylo pohodlnější nic nevědět. Nevnímat tu trýznivou skutečnost, že pomalu ale jistě zapomínám. To, že mám Alzheimera si pamatuji, ale kdo je moje vnouče už ne.

Mohlo by Vás zajímat:

Vlaďka (60): Dcera kvůli mně protrpěla půl života. Nedávno mi řekla pravdu o tom, kým skutečně je

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.