Facebook
Instagram
Dianě se ze dne na den obrátil život vzhůru nohama. Lékaři jí sdělili, že má rakovinu prsu. Podstoupila operaci a docházela na chemoterapie. Když už si myslela, že má vyhráno, musela čelit další zkoušce.
Když čtete příběh někoho, kdo bojoval s vážnou nemocí, modlíte se, aby vás něco podobného nepotkalo. Já takové štěstí neměla.
Syn odmítal mléko z jednoho prsu
Nikdy by mě nenapadlo, že si černého Petra vytáhnu zrovna já. Začalo to po narození syna Viktora (2), kdy jsme s manželem Honzou (39) byli konečně úplná rodina. Měla jsem všechno, co jsem potřebovala. Skvělého muže, zdravé dítě a stabilní zázemí.
Byla jsem připravena kojit tak dlouho, jak to jen půjde. První tři měsíce jsem s tím neměla problém. Viktor krásně přibíral, mléka jsem měla dost. Když mu byly necelé čtyři měsíce, začal zničehonic odmítat mléko z pravého prsu. Nepřikládala jsem tomu velkou váhu. Věděla jsem, že se může jednat o takzvaný bojkot kojení. Zmínila jsem se o tom doktorce, která mi tvrdila, že je to jen období a mám vytrvat.
Stav se ale nelepšil. Naopak. I přesto, že jsem měla dost mléka, syn ho z pravého prsu prostě nechtěl. Tím pádem přestal prospívat a musela jsem ho dokrmovat umělým mlékem. Raději jsem se objednala na gynekologii. Doktorka konstatovala, že mám v prsu zánět, proto syn mléko odmítá. Dala mi léky a řekla: ,,Vydržte.“
Vyslechla jsem si krutou diagnózu
Brzy se k mým lapáliím s kojením přidaly bolesti v pravém prsu a zádech. Musela jsem znovu k lékaři. Místo vyšetření jsem dostala injekce proti bolesti a další léky na zánět, který v prsu ve skutečnosti nebyl. Při další návštěvě a následném vyšetření se to potvrdilo. Vyslechla jsem si jinou, velmi krutou diagnózu: ,,Karcinom prsu s metastázemi v játrech a v páteři.“ ,,Proč zrovna já?“ říkala jsem si.
Pak to šlo velmi rychle. Prso mi museli vzít a docházela jsem na chemoterapie. Nemohla jsem se naplno věnovat svému malému synovi. Manžel zůstal na spoustu věcí sám. Bohužel nás to odcizilo. Honza neunesl moji nemoc ani to, že jsme ani jeden netušili, co mě čeká. Ve chvíli, kdy se můj stav stabilizoval, musela jsem čelit další bolesti. A to té psychické.
Když pominu, že ani po dvou letech stále nemám vlasy, obočí a jsem vlastně na první pohled ošklivá, tak to stále není to nejhorší. Honza se prvních pár měsíců snažil předstírat, že to dává. Mně ale velmi chybělo jeho obětí a pocit, že mě má rád. Stále jsem u něj hledala lásku a útěchu. Chybělo mi i milování a jeho doteky.
Manžel moji nemoc neustál
I když jsem se styděla za to, že nemám jedno prso, byla jsem šťastná, že jsem naživu. Honza to ale neustál. Pohled na moje zohavené tělo nedokázal překonat. Rok po nálezu a všech potřebných procedurách mi řekl: ,,Nezvládám to. Něco se změnilo a já už v našem manželství nemohu zůstat.“
Na kolenou jsem ho prosila. Hledala způsoby, jak pomoci i jemu. Měla jsem pochopení proto, že ani pro něj to není jednoduché. Zkoušela jsem navrhnout společné sezení u psychologa. Nechtěla jsem o něj za žádnou cenu přijít. Tak moc jsem ho potřebovala. Jeho rozhodnutí ale bylo nezlomné. Jednoho dne mě a našeho syna opustil.
K rozvodu zatím nedošlo. Manžel v tuto chvíli bydlí někde jinde. Syna si bere, jak je to jen možné. Naše cesty se už ale rozešly. Zvládla jsem rakovinu, musím zvládnout i toto. Jednoduché to ale nebude. Pokud to, Honzo, čteš, vrať se prosím!
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
