Olinka (39): Manžel skončil na vozíku. Teď po mně chce něco, co mu nedokážu splnit

Olinka (39): Manžel skončil na vozíku. Teď po mně chce něco, co mu nedokážu splnit
Zdroj: Freepik

Štěstí je velmi pomíjivé. Své o tom ví paní Olina. Ze dne na den se její rodině změnil život. Její manžel měl nehodu, která ho upoutala na vozík. Když ho propustili z nemocnice, Olina byla připravená se o něj postarat. Nečekala ale, jak se k tomu postaví on sám.

Šárka Žižková
Šárka Žižková24. 03. 2021 08:30

Bylo nám s Rupertem (39) šestnáct let, když jsme se poznali. Stalo se tak na jednom ozdravném táboře, kam jsme oba jeli se svými alergiemi. Byl mojí první a současně i poslední láskou.

Volali mi, že manžel měl nehodu

Nelituji toho, že jsem neměla víc mužů. Rupert je pro mě i po těch letech velmi důležitý. Nejenom proto, že je otcem naší dcery Marie (10), ale také proto, že ho pořád miluji. Neumím si představit, co bych si bez něj počala. Tolik mě toho naučil.

Ještě než se dcera narodila, jezdili jsme spolu každý rok na dovolené. V létě k moři do mé oblíbené Itálie a v zimě na hory. Oba jsme vášnivými lyžaři, což po nás Marie zdědila. Vedli jsme spokojený a klidný život. Nicméně stačil jeden den, možná spíše pár vteřin, aby se vše změnilo. Jednu březnovou neděli se šel Rupert jako obvykle projet na kole. Venku bylo nevlídné počasí. Pamatuji si, jak jsem se ho ptala: „Nechceš raději zůstat doma? Vždyť skoro sněží.

Neboj se, dám si svých dvacet kilometrů a za hodinku jsem zpět,“ prohlásil, nasadil helmu a vyrazil. Když se po hodině a půl nevracel, začala jsem být nervózní. Telefon nezvedal ani za další dvě hodiny. To, že je zle, jsem pochopila, když mi volali z nemocnice. „Váš manžel měl nehodu, nyní je na operačním sále,“ řekl hlas v telefonu. Sedla jsem do auta a jela za ním.

Oznámil mi, že už nikdy nebude chodit

Trvalo to dlouhé hodiny, než mi někdo prozradil, co se stalo. „Váš manžel spadl z kola a narazil do stromu. Bohužel tak nešikovně, že si poranil páteř i míchu. Je brzy dělat závěry, ale je zde vysoká pravděpodobnost, že nebude chodit,“ šokoval mě lékař. „Přežije to?“ otázala jsem se. Nic jiného mě nezajímalo. Doktor mě pohladil po zádech a doporučil, abych jela domů.

Byla jsem v nemocnici pečená vařená. Pořádně mě k manželovi pustili až skoro za týden. Byl celý pomlácený. Ale žil, to bylo hlavní! Hned jsem ho objala, ale on mi to neopětoval. „Jak se cítíš miláčku?“ špitla jsem se slzami v očích. „Jak bych se mohl cítit? Jsem mrzák. Nikdy už nebudu chodit,“ odbyl mě.

To zvládneme,“ snažila jsem se ho povzbudit a pevně mu tiskla ruku. Zakázala jsem si před ním brečet a dávat najevo lítost. Přitom jsem sváděla vnitřní boj. Netušila jsem, co bude. Rupert to navíc celé stěžoval. Nespolupracoval s lékaři ani se mnou. Rehabilitace sabotoval, uzavřel se do sebe. Neměla jsem v plánu to vzdát. Jen jsem si přála, aby už byl doma.

Chce se nechat rozvést

Po pár měsících ho konečně propustili. Já jsem mezitím doma zařídila bezbariérový přístup. Od manžela jsem ovšem sklidila akorát kritiku. „Já tady bydlet nebudu. Domluvil jsem se s otcem, že budu žít u něj. Chci, abychom se rozvedli,“ zaskočil mě. Rozbrečela jsem se. „Proč jsi takový? Já s tebou chci zůstat. Miluju tě,“ naléhala jsem na něj.

Co bys asi tak dělala s mrzákem? Všechno teď bude jinak.“ Velmi mě to ranilo, ale ani tak jsem neměla v plánu ho poslechnout. Od nehody už uplynul téměř rok a Rupert si trvá na svém. Myslím si ale, že trochu pookřál, protože začal jezdit na rehabilitace. A je to týden, co mě vedle sebe nechal spát. Tak nám držte palce.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Postava typu jablko: V pytlovitém oblečení ji neschováte, nesmí vám chybět kalhoty s vysokým pasem a košile k vrstvení

Postava typu jablko: V pytlovitém oblečení ji neschováte, nesmí vám chybět kalhoty s vysokým pasem a košile k vrstvení

Související články

Další články