Facebook
Instagram
Aleš zažil na výletě s kamarádkou něco podivného. Ztratili se v Českosaském Švýcarsku a pomalu padala tma, když mu vzlykající Petra prozradila, že v lesích kolem Hřenska údajně řádí vrah. Aleš těm povídačkám nepřikládal větší význam, dokud nespatřil tajemnou postavu.
Před několika lety jsem měl v Děčíně kamarádku Petru, která dobře věděla, jak moc miluji toulky přírodou. Jednou mě proto pozvala na víkend do Českosaského Švýcarska. Tento výlet ovšem nedopadl podle mého očekávání.
Ztratili jsme se v lesích
Nějakou dobu poté, co jsme opustili soutěsky v Hřensku a pokračovali po neznačených cestách, se Petra nečekaně zastavila. Rozhlédla se, zakroutila hlavou a následně mi oznámila, že neví, kde jsme a ani kudy dál jít, abychom se dostali zpět na místo, kde jsme nechali auto.
„Cože? Jak to myslíš, že nevíš, kde jsme? Bydlíš tu celý život. Kromě toho jsi mě ubezpečovala, že tyhle cesty znáš a můžeme se po nich v klidu vydat,“ namítnul jsem. „Také jsem si to myslela,“ odvětila Petra. „Ale zdá se, že jsem se příliš zabrala do povídání a někde jsme špatně odbočili. Problém spočívá v tom, že netuším kde. Někomu bych zavolala a zeptala se, ale nemám tu signál,“ odvětila.
Prozradila mi, co se o tomto kraji povídá
Jelikož jsme v mezičase prošli přes pět rozcestí a na krajinu pomalu padala tma, tyto informace mě příliš nepotěšily. Kamarádka navíc začala panikařit a nahlas uvažovat o tom, kdy se asi tak dočkáme pomoci. „Pokud nebudeme doma v noci, moje rodina nepochybně zavolá policii. Ale myslím, že se musí čekat 24 hodin, než se někdo vypraví nás hledat. To by už taky ovšem mohlo být pozdě,“ vzlykala.
Na otázku, proč by zatraceně mělo být pozdě, mi poněkud nesouvisle začala objasňovat, že se nacházíme v oblasti, kde byly v minulosti opakovaně nalezeny ostatky záhadně zesnulých lidí. A mezi místními lidmi od té doby koluje legenda o vrahovi, který v lesích čeká na podobné bloudící nešťastníky, jako jsme my dva.
Zahlédl jsem podivnou postavu v kápi
„Prosím tě, ještě s tímhle začínej, s nějakými povídačkami…,“ mávnul jsem rukou. „Raději se pojď kousek vrátit a přemýšlet o tom, kde jsme špatně odbočili. Opravdu se mi nezamlouvá představa, že zítra v našich stopách vyrazí policejní psovodi s vlčáky,“ snažil jsem se zlehčit situaci.
Zhruba o půl hodiny později jsme se ocitli na stezce kopírující hluboké údolí. Šel jsem napřed a najednou mi přišlo, že v lese panuje nezvyklé ticho. Jako by kolem nežila žádná zvířata ani nešuměly stromy. Ale to byla samozřejmě hloupost. Nebo ne?
Na chvíli jsem se zastavil, abych se lépe zaposlouchal, a v ten okamžik mi zrak zalétl k okraji skály na protější straně údolí, kde jsem spatřil postavu oblečenou v dlouhém plášti s kápí. Do obličeje jsem jí sice neviděl, ale bylo zřejmé, že mě upřeně pozoruje.
Kamarádka si naštěstí ničeho nevšimla
První, co mi blesklo hlavou, bylo, že rozhodně není počasí na tento typ oblečení – od rána bylo pořádné vedro a žádný příčetný člověk by v něčem takovém nevyšel ven ani náhodou. Hned nato jsem si uvědomil, že navzdory horku mi běhá mráz po zádech a nekontrolovatelně se chvěju.
Rychle jsem se otočil k Petře, která mě mezitím dohnala, protože jsem nechtěl, aby byla vyděšená ještě víc. Ke své úlevě jsem však zaregistroval, že její pozornost plně zaměstnávají úplně jiné věci a nevšimla si ani mého stavu, ani oné postavy. „Tohle místo si pamatuji, konečně jdeme správně,“ prohlásila radostně. „Přidej, ať jsme brzy doma!“
Nakonec jsme se v pořádku vrátili do Děčína. Od té doby jsem byl v severních Čechách ještě několikrát, ale Hřensko už jsem raději vynechal.
Další příběhy ze života ➔
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
