Tadeáš (27): Na tu noc nikdy nezapomenu. Na hřbitově jsem omylem vyfotil něco, z čeho mi běhá mráz po zádech

Chtěl bych se vám svěřit s tím, co se mi před lety stalo. Snad poprvé v životě jsem se setkal s duchy. Nedopatřením jsme je vyfotil na svůj mobilní telefon, když jsem si jím svítil na cestu přes hřbitov.

Mohlo by Vás zajímat:

Filip (24): Na hřbitově jsem potkal zvláštní dívku. Málem jsem se do ní zamiloval, než jsem zjistil mrazivou skutečnost

Cítil jsem, že na hřbitově nejsem sám

Před sedmi lety jsem se vracel z jedné zábavy. Byla jedna ráno a já se rozhodl, že si zkrátím cestu. Znamenalo to, že musím projít židovským hřbitovem. Nešel jsem jím několik let a když už, tak jen za denního světla. Únava byla ale silnější, a tak jsem brány tohoto temného místa otevřel.

Sotva jsem vešel, ucítil jsem závan studeného větru. Velmi mě to rozhodilo. Jediný zdroj světla, který jsem měl, byl starý telefon. Svítil jsem si jím tak, že jsem aktivoval fotoaparát a stiskl na klávesnici hvězdičku. Každých pět minut jsem musel vyfotit jednu fotografii, aby mi světlo nezhaslo. To proto, abych to nemusel celé znovu pouštět.

Procházel jsem hřbitovem a měl pocit, že nejsem sám. Vždycky jsem na místo, kde se mi zdálo, že někdo je, posvítil. V jeden okamžik jsem i zahlédl jakýsi stín. Těžko se to popisuje. Jako by kolem mě někdo proletěl. Rozbušilo se mi srdce a přidal jsem do kroku. Nepřál jsem si nic jiného, že z toho místa rychle zmizet.

Mohlo by Vás zajímat:

Olga (61): Na hřbitově se mi stala zvláštní věc. Už tam nikdy nezůstanu do tmy

Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem vyfotil

Cesta hřbitovem se mi zdála nekonečná. Kráčel jsem mezi hroby, když vtom jsem za sebou slyšel zvuk, který mě znepokojil ještě víc. Odpovídal tomu, jako by se otvíralo víko rakve. Nevím, co to v nás lidech je, že i když cítíme nebezpečí, musíme ho vidět na vlastní oči. Takže jsem se otočil.

Jasně jsem zahlédl temný stín, který měl obrysy člověka. To už jsem na nic nečekal a dal se na útěk. Když jsem dorazil domů, zamkl jsem na sto západů. Jako malý kluk jsem se schoulil do peřin a klepal se strachy.

Ráno jsem jsem strčil telefon do nabíječky a sednul jsem si na postel, abych napsal sms kamarádovi. Prsty mě ale zavedly do galerie. S pusou dokořán jsem projížděl hromadu snímků pořízených v noci na hřbitově. Na každém z nich jsem viděl duchy. Muže, ženy, děti. Zcela ohromen tím, co jsem objevil, jsem se rozhodl fotografie stáhnout do počítače.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (52): Bydlení u hřbitova děsí všechny naše návštěvy. Raději už ani nikoho nezveme

Sbírám odvahu se na místo vrátit

,,Tak to byli duchové, co jsem na tom hřbitově cítil. Takže vážně existují,“ mluvil jsem k monitoru počítače. Od toho dne jsem se začal zabývat paranormální jevy. Ve svém hledání jsem stále na začátku. Stačí mi ale fakt, že vím, že smrtí nic nekončí.

Dodávám si odvahy, abych se na hřbitov znovu vydal. Nevím, co od toho vlastně čekám, ale chci se postavit vlastnímu strachu. Kdyby mi duchové chtěli ublížit, udělali by to už tehdy. Věřím, že se nemám čeho bát. Tak mi držte palce, protože se tam za měsíc znovu chystám. Protentokrát už budu vybaven lepším fotoaparátem. A také vím, co mě může potkat.

Další příběhy ze života ➔

Mohlo by Vás zajímat:

Dominika (23): Ač jsem racionální člověk, zažila jsem něco mimořádného. Dodnes si to neumím vědecky vysvětlit

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.