Olga (61): Na hřbitově se mi stala zvláštní věc. Už tam nikdy nezůstanu do tmy

Když mi zemřel manžel, chodila jsem za ním na hřbitov pravidelně každý měsíc. Byl moje životní láska a jinou už jsem nehledala.

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (26): Večerní focení na hřbitově změnilo můj pohled na zmrtvýchvstání

Láska na celý život

Franta byl láskou mého života. Jsem vděčná za to, že jsem mohla po jeho boku žít. Poznali jsme se, když mi bylo šestnáct let. Věděla jsem, že je to muž, se kterým budu celý život. Když se moje kamarádky začaly postupně rozvádět, vždycky se ironicky smály a říkaly: „Neboj, tebe to taky čeká.“ Já ale věděla, že nám se nic takového nestane.

Po svatbě jsme si splnili sen a koupili jsme dům na venkově. Sousedé nám po čase začali říkat hrdličky. Měli pravdu. Láska mezi námi byla věčná. To bohužel neplatí o lidském životě. Franta dostal po šedesátce infarkt a nepřežil ho.

Ze dne na den se ze mě stala truchlící vdova. Hřbitov, kam jsme ho se syny pohřbili, byl na konci vesnice. Chodila jsem tam ze začátku snad každý den. Žít v domě, který je najednou tak prázdný, bylo vážně velmi těžké. Usedla jsem vždy u hrobu a normálně jsem na Frantu mluvila. Pobrečela jsem si tam. Dala jsem tak průchod svým emocím.

Mohlo by Vás zajímat:

Světlana (62): Koupili jsme si na důchod malý domeček za městem, kousek od hřbitova, zdá se, že nás v domě bydlí víc

Záhada

Po pár měsících, když už jsem byla z nejhoršího smutku venku, jsem chodila na hřbitov jednou měsíčně. Zrovna se blížil podzim a mně došlo, že moje návštěvy u manžela budou už skoro za tmy. Přiznám se, že jsem z toho měla docela strach, přesto jsem ale za manželem chodila dál.

Jednoho večera jsem se u hrobu rozseděla o něco déle. Najednou jsem si uvědomila, že za pár minut jede kolem poslední autobus. Musela jsem ho stihnout, protože jinak bych šla domů pěšky. Jenže když už jsem byla skoro na zastávce, došlo mi, že jsem u hrobu nechala kabelku s penězi, klíči a doklady.

Bylo jasné, že se tam musím vrátit, a tím pádem mi autobus ujede. Vyděšená jsem se plížila k hrobu. Chtěla jsem vzít kabelku a běžet zpět v naději, že autobus třeba stihnu. Vzala jsem kabelku do ruky a v tu chvíli se zablýsklo od vedlejšího hrobu. Vypadalo to, jako by se tam rozsvítil nápis. V té tmě jsem měla skoro pocit, že mě to světlo oslepí.

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (63): Vnuk prý mluví s mým zemřelým manželem. Nevěřila jsem mu, jenže se stalo něco zvláštního

Mrtvý manžel mě zachránil

V hlavě mi naskočilo, běž! Jenže najednou jsem měla nohy jako zalité v betonu. Polil mě studený pot. Začal foukat studený, až mrazivý vítr. Nenapadlo mě nic lepšího než začít křičet. Ani to mi ale nešlo. Jako kdybych byla němá. Už jsem se viděla také v nějakém hrobě, dostala jsem strach, že tam zemřu.

Pak se stalo něco děsivého. Deska na hrobu mého manžela se pohnula. Povolily mi nohy a mohla jsem utíkat. Ve spěchu jsem manželovi ani nepoděkovala. Tak jsem se bála o holý život, že jsem prostě jen běžela. Autobus měl jako zázrakem zpoždění, takže jsem ho nakonec stihla. O víkendu jsme šli na hrob se synem. Žádný nápis na vedlejším hrobě ale nebyl. Dodnes to celé nechápu.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (44): Z těžké životní krize mi pomohla moje matka. I když už dvacet let nežije

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.