Facebook
Instagram
Karolína velmi ráda fotí. Chtěla uplatnit nové rady z kurzu, tak se vydala na focení večerního hřbitova po dušičkách. K hřbitovu má úctu, je to pro ni posvátné místo. Když ale zaslechla dětský pláč, který se linul hřbitovem, dostala strach. A když se doma dívala na fotografie, nestačila se divit.
Jsem vášnivá amatérská fotografka. Nakoupila jsem si postupně všechno, co ke své vášni potřebuji. Zrcadlovku, stativ a zaplatila jsem si kurz focení. Je to moje obrovská radost. Jezdím po různých místech a hledám inspiraci.
Fotografování za hřbitově
Chtěla jsem hned zkusit nově získané rady z kurzu. Kamarád mi vnuknul nápad, abych jela fotit na hřbitov, ale večer. Bylo zrovna po dušičkách, takže hřbitov byl plný rozsvícených svíček. Jela jsem večer z práce a všimla si té krásy. Zaběhla jsem si domů pro svoji výbavu a vydala se zpět na hřbitov.
Považuji toto místo posledního odpočinku za velmi posvátné. Proto jsem hledala místo pro focení tak, abych nikomu ze zemřelých nešlapala po půdě. Pouliční světlo od mnou vybraného místa bylo daleko, takže jsem si musela vystačit s těmi svíčkami, co svítily kolem mě. Nastavila jsem si správné světlo, výšku stativu a zkoušela začít fotit.
Nejdříve jsem zkoušela fotky ze samospouště. Nastavila jsem časovač a doladila detaily. Stála jsem sama na hřbitově. Byla tam vyloženě dušičková atmosféra. Jak jsem tam tak stála a v tichu čekala na odpočet pro fotku, zaslechla jsem podivné zvuky. Utěšovala jsem sama sebe, že je to mrouskání koček.
Dětský pláč
Zvuk, který mě začal znervózňovat, byl podobný dětskému pláči nebo možná spíše křiku. Za zdí hřbitova byl les. Myslím, že stejně jako já by se většina z vás na takovém místě a ještě večer bála. Zabalila jsem si věci a šla raději jinam. Jak jsem procházela cestičkou mezi náhrobky, všimla jsem si, že jeden hrob je lehce pootevřený.
Mohlo to být samozřejmě cokoliv, ale v tu chvíli, kdy jsem se velmi bála, mi to moc nepřidalo. Chtěla jsem využít toho, jak krásně hřbitov vypadal, a tak jsem se rozhodla ještě pro jeden pokus. Našla jsem si jiné místo a zkusila ještě pár fotek. Šlo o snímky, na kterých jsem se měla naučit nastavení správného světla a clony.
Šla jsem dál, než jsem stála původně, a najednou tam byl krásný výhled na osvícený hřbitov a zmíněný les. Můj strach byl ale ještě větší, protože jsem viděla, jako kdyby směrem od lesa někdo šel. Vypadalo to jako dav lidí, ale jako kdyby byli z mlhy. Popsat takový pohled není vůbec jednoduché.
Postavy na fotografiích
Pár fotek jsem měla, tak jsem raději jsem odjela. Doma jsem si fotky prohlížela. Došlo mi, že v tu chvíli, kdy jsem na hřbitově slyšela ten dětský pláč, jsem dle fotky stála u náhrobku malého dítěte. Když jsem fotku zkoumala detailně, byla tam vidět malá silueta dětské postavy. Lekla jsem se.
Fotky z druhého místa, kam jsem se přemístila, na tom nebyly o moc lépe. Byl to rodinný hrob početné rodiny. Na fotce, kde jsem fotila les a přímo z místa viděla ty postavy z mlhy, byly vidět lehce i na fotce. Zvláštní ovšem je, že když jsem je ukazovala kamarádovi, žádné postavy neviděl. Možná už trochu věřím na zmrtvýchvstání.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
